Categories
Chinese news

Eyewitness Report from Covid-19 Ground Zero in China

A Western Covid-19 Eyewitness in Chongqing

This article was also published on Medium.

My name is Randy Green. I am an American but I have lived in China since 2004. I am writing these words from the city of Chongqing (pronounced Chong Ching, to rhyme with Wrong Ring) to tell about my experiences and observations during the weeks of lockdown. But, first, let’s set the stage…

The first reports of a new and potentially dangerous virus were not welcome news to the local authorities. The situation wasn’t completely clear but one thing was certain: no one wanted to be responsible for reporting a new virus outbreak that might be a false alarm. Bureaucrats always play it safe. If you want to advance in your career, you don’t make highly visible and enormously embarrassing mistakes.

Ideally, the first step in containing the spread of this new virus would be to immediately quarantine anyone even suspected of being exposed to it. The idea is to close off the area: Let no one in and no one out. If the virus could be restricted to one small area, it could be controlled fairly easily while it was being studied and the next actions determined. But if the infection has more time to spread, it then becomes necessary to control a much larger area — or try to control it.

Imagine an escaped prisoner. Immediately after an escape, the prisoner would still be in the area close to the prison. But, the longer he remained at large, the further away the prisoner could be. Centered around the prison itself, the circle in which he is located grows larger with each passing hour he remains free. This is basic math from high school: (The area of a circle = pi times radius squared). Thus the area of the circle increases rapidly as the radius increases. More time elapsed before a lockdown is declared means a much larger circle to seal off. Very quickly, the area you are trying to quarantine can contain thousands of people — or, in Wuhan, millions of people. What would have been a simple action if done immediately becomes a logistical Gordian Knot if delayed.

Uncontrolled, the possibilities of an “escaped” virus quickly get even worse. Much worse. The nightmare of today’s public health officials is that, with our modern transportation systems, an infection could literally explode around the world from one small epicenter — and it could be done in days, not weeks and months as in earlier times. With a population of 11 million, Wuhan, the capital city of Hubei province, was a transportation hub for the region, plus the home of an international airport. What better conditions could an escaped virus ask for?

So, why didn’t the local officials act immediately and decisively? We have to remember that, like the alien invasion in the movie, this was a sudden and unexpected situation. At that point, the existence of this new virus had not even been confirmed yet, nor did anyone know the true level of danger to the public. What they did know, however, was that taking steps to limit travel and crowd gatherings in a city of 11 million people at the beginning of the holiday season (when millions of those residents would be leaving for their hometowns soon) would be unimaginably difficult and hugely unpopular. Those officials needed clear, verified evidence before making such an announcement.

The consequences of releasing a new and dangerous virus on the world could be staggering. But, so could the consequence of a false alarm which forced the cancellation of travel plans and holiday gatherings for millions of people. In addition to the fear and panic, the economic reverberations would be severe and long-lasting. Imagine what would happen in the US if American authorities told the public to stop all travel and seasonal activities in the last days before Christmas.

This, then, was the situation for the local authorities in the city of Wuhan in January of 2020. At that time, the nation of almost 1.4 billion people was preparing for China’s biggest holiday, Spring Festival. The holiday would begin officially with the Chinese New Year’s Day but planning and preparations were already building. This was the additional factor that vastly complicated the decision of the local officials.

Each year, millions of Chinese people make a trip to their hometown for Spring Festival. In what has been described as the largest annual human migration in history, this return to their hometown and family is as important to the Chinese as Americans going home for Thanksgiving or Christmas. An edict requiring people to cancel their travel plans at the last minute would be immensely unpopular. Then, enforcing it would be vastly complicated. Officials knew they must have a very, very good reason before they could make such a declaration. They were also aware that such an announcement would generate a tsunami of economic and political consequences, all negative. The local officials faced a quandary of epic proportions.

Disclaimer:

I live in China. I have been here since 2004 but I am still a foreigner, an American. Personally, I have little interest in Chinese politics. Additionally, as an outsider, I have no extensive knowledge of the Chinese political system. Put succinctly, I am not qualified to comment on political events and I have no wish to. In the following remarks about the first days, I only state known facts. Fact: In the early days, local officials did reprimand a young doctor for telling colleagues his concerns about the new virus. The young doctor became a national hero a few weeks later when he died of that same illness while continuing in his duties. Some of those local officials lost their jobs later. Those are facts. The rest is speculation and projection and merely based upon observations from my life.

That was what the officials in Wuhan were dealing with in the earliest days of the outbreak — and, at that point, they still weren’t certain that it wasn’t a false alarm or that, if true, how dangerous this new virus was. Predictably, they did what bureaucrats do; they waited until they had a clearer picture of the situation so their next step would become obvious. And, in doing so, they lost the opportunity to contain the corona virus to a small, easily controlled area. But, in their defense, they simply didn’t know and they hesitated to act until they were certain. As in every bureaucracy since the early sociologists created the term, they disciplined the underlings who brought this unwelcome news to their attention. In Wuhan, the most memorable person disciplined was a young doctor who was reprimanded for what the officials thought was an irresponsible announcement to other doctors in his digital circle about an unconfirmed new virus.

The next step, also typical, was that, after further developments proved the young doctor was right, those same officials attempted to cover up their missteps. The cover-up phase allowed the virus even more time to spread. Was there an attempt to cover up their error? Undoubtedly. Did the cover-up continue even after the full ramifications of this new virus became known? That part is not so certain. The rest of the world has a luxury that was not available to the Chinese officials. Because of the experiences inside China, the rest of the world had a clearer picture of what they were going to be facing. They had advance notice and time to prepare; the Chinese officials were operating blind.

But, back in January, the local Chinese officials in Hubei just didn’t know. Like the screenplay, the full details simply were not available. Dealing with a pandemic was not something they were visualizing in the early days. Was there a cover-up? Yes, undoubtedly. But there were also heroes and heroines. I personally know some of the medical staff from my city who were mobilized and sent to Wuhan, right into the center of the worst action. This was when, due to lack of knowledge about the virus at that time, this might have been a death sentence. They went in, anyway. In my mind, those men and women are the bravest of the brave.

But let’s not forget all the unknown individuals throughout China who kept doing their jobs and, in doing so, sustained the infrastructure that allowed millions of home-bound citizens to survive. This list would include bus and taxi drivers, hospital workers, grocery store clerks, delivery men bringing food and supplies directly to our homes, policemen and private security guards — even the people who picked up and sorted the trash and kept the water running. Then there were the teachers who hastily converted their classroom experience to online classes. They kept the kids from losing weeks and months of education.

The rest, as they say, is history.


Here is my own story, after living through this experience.

Let me begin by describing the situation as it developed in my city of Chongqing. This megacity of 30 million people is 500 miles/800 KM west of Wuhan. In earlier times, that distance would mean we were safely removed from the disaster as it played out. Indeed, back when people traveled by horseback or sailing ship, that distance meant it might be weeks before they even learned of such events. Today, we know about them quickly from multiple sources — internet media, radio, newspaper, television, and podcasts. Don’t forget the dreaded “lip radio”, i.e., the stranger sitting next to you on the bus or in line at the supermarket — chief source of the scandalous, conspiratorial, wildly exaggerated, and inflammatory stories.

Only rarely are we on-site, where we personally see and even participate in an event while the rest of the world waits to learn about it from those usual sources. Sadly, 500 miles/800 KM was not far enough from the Wuhan epicenter to ensure that I wouldn’t be affected. Thanks to modern transportation systems, what Douglas Adams facetiously termed “Someone Else’s Problem” very quickly become my problem — me and about 30 million other people who live in Chongqing.

Thus, in the winter and spring season of 2019/2020, I found myself very personally involved in the Covid-19 pandemic, originally known as the corona virus outbreak before it was declared to be a pandemic. That is the reason for this report. I was there and I was scared.

In those first critical days after the tentative identification of a new strain of virus, one that was related to the SARS virus of 2003, several steps were taken — and not taken — which proved decisive. Already people had begun the holiday activities which, for millions of people, meant leaving Wuhan to travel to their hometown. For many of them, the extended holiday break is the only opportunity of the year for them to make this trip. Reservations had been made and tickets purchased. If their trip is canceled, it will be another full year before they can go home again. In addition, more millions will take this opportunity to travel to tourist destinations in China and throughout the world. That was the reality for those officials in Wuhan in the days immediately before the Chinese New Year. It would be an understatement to say that doing anything that would affect the travel plans of millions would be hugely disruptive and enormously expensive.

Plus… consider the cascade of effects this would generate. It would cause a gigantic economic loss for all the travel and tourist industries — hotels, restaurants, airlines, casinos, guides, and many more. Many companies depend upon a busy holiday season as their biggest source of revenue for the year. Any public official who announces that the public should cancel all their holiday plans, stay home and avoid social events, and prepare for a new, serious virus outbreak must have solid evidence to justify their decision. They had better be damn certain of the facts. You don’t just casually say to millions of people, “Cancel your plans, stay in your home, and visit with family and friends online.”

China has been criticized by some for not acting sooner to stop the spread of the virus at the outset and, indeed, for suppressing the news of a new virus. However, we should remember that, in those early days, the situation was very unclear. This was an entirely new and unknown virus — even the characteristics were not immediately confirmed — and the risks of a new illness spreading had to be balanced with the consequences of guessing wrong and causing an expensive, very upsetting change for millions of people.

Indeed, the Wuhan officials’ initial reaction was rather like the first level manager in the screenplay: This isn’t real… It can’t be real… I don’t want it to be real… I hope it isn’t real. Then, the next step in the line of reasoning was: I must be absolutely certain before I report this up the chain of command. Above all, I don’t want to look like a panic-stricken fool who acted impulsively. Furthermore, as Simon and Garfunkel put it so succinctly in the lyrics of The Boxer, “… still man sees what he wants to see, and disregards the rest.” This is especially true when dealing with something as huge as the possibility of a virus capable of causing a pandemic.

My personal story.

I am an American but I have lived in China since 2004. I was in China throughout this period; I still am. I am writing these words from the city of Chongqing where we lived with a mandatory lockdown for weeks. I hesitate to use the word “lockdown” because the voluntary compliance by the public was virtually 100%, which is heartening. We are looking forward to an end of all restrictions soon, perhaps even before April. In the meantime, my son is taking classes online and my wife is staying at home from her work.

In the early days, we often felt blind and uninformed. My wife, in particular, was fearful to the point of panic. Her biggest concern was for our young son but she was also aware that, if anything happened to me, the father, she would have a major challenge to take care of the boy by herself. Hence, she was a perfect example of a person believing every goofy rumor about prevention — because she desperately wanted to believe them. When I return with groceries from the supermarket down the block, she met me at the door with spray bottles of medicinal alcohol. I remember yelling, “Not in my eyes! Not in my eyes! Not on the food! Not on the food!” Then, after reading online stories that incense killed the virus, our whole house smelled like a forest fire for a couple of days. When we are fearful, we tend to believe anything or anyone that promises a quick and easy solution. And, when something appears to be working — surgical mask, alcohol, or incense — it is easy to develop an unquestioning faith in it and, subsequently, a great reluctance to stop using it.

Thus, my wife and my seven-year-old son have been my 24/7 roommates since the end of January and our small apartment seems tiny indeed as we do our best to not irritate each other despite constant, unavoidable contact. We could go downstairs to enjoy the play area around our apartment building but we were not free to leave our gated complex of three buildings. The exception was that one person every other day could leave to go shopping for food and other necessities. I accepted and agreed with these social distancing measures, and they are working. The long-term economic consequences will be, I fear, dreadful but we must deal with the disease first. (I suspect that we will also see a mini-Baby Boom, a whole lot of weight gained, and more than a few divorces after all this time spent together at home.)

Yes, this has not been a great start for the new decade but I choose to see the positive and uplifting side of this situation, and I hope for an ending of the pandemic soon. In China and, especially, in our city, the official reports are definitely showing a steady decrease in the number of infected people. For the rest of the world, it seems that the virus is still spreading and I fear that only drastic measures like China’s mandatory lockdown restrictions which mandated social distancing will be effective.

Personally, I am very, very fortunate. Not only has the disease spared me and my family and virtually our entire city, we have also had no shortages of food or basic utilities. In my tiny kitchen, I have flour and other ingredients and an oven — so the solution is obvious. My son and I could make some biscuits and maybe some cookies. One week, we made orange and lemon marmalade. These things keep us busy but they also keep us grounded in the basics of life. And, best of all, they make us appreciate what we have but rarely think of.

I have found that after an intensely emotional experience — like fearing for your life or your immediate family — we often wake up the next morning feeling like a zombie. I just went through such an intense emotional experience but it was real and it lasted for weeks. Life, as I look out my window, now has a surrealistic tinge and I know that I will be forever changed by this experience. I can look out my window at a lovely spring afternoon while hearing reports of death, sacrifice, and uncertainty. It feels weird. The two cannot both be true, yet they are. It seems that we must adapt to the coexistence of two very different views outside our windows. Life and death, beauty and ugliness, panic and self-restraint, pettiness and nobility are all part of our new world. Emotionally and economically, we may never go back. Probably, that will be impossible anyway, given the changed conditions and the turmoil and uncertainty we are currently experiencing.

My life is a little different because I am a little different. Now, the world will go forward with an enlarged vocabulary of Orwellian newspeak terms: social distancing, self-isolation, quarantine, shelter in place, and lockdown. Visions of the worst-case scenario persist. Maybe in the coming months, many of us will know someone who died as a result of this new strain of virus. For those of us who survive, let’s hope that we emerge at the other end as a better, more sensitive, more appreciative, and more loving person.

We should remember, also, the Spanish flu of 1918–19 had a terrible resurgence in the autumn after a relatively peaceful summer. Perhaps, as Winston Churchill once said, “This is not the end. It is not even the beginning of the end. But it is, perhaps, the end of the beginning.” We must be prepared — emotionally, socially, and medically — for Covid-19 to return as a monster epidemic later in the year as the weather in the northern hemisphere begins to cool. If this happens, we will have only ourselves to blame if we fail to be adequately organized.

Even though we are still in the earliest stages of this new lifestyle, I am already reading of people who are not adapting well. As officials accept that it is impossible to contain this new virus, mandatory lockdowns and orders to “shelter in place” are being used in an attempt to control the expansion. Reports of stress-induced insomnia, rebellion against any limits to mobility and gathering, anxiety, boredom, restlessness, uncertainty, panic buying, acute irritability, and catatonic procrastination have appeared. Conversely, others report a feeling of guilt and pressure because, given the opportunities presented by vastly increased free time and their “shelter in place” environment, they feel they should hyper-productive or be emulating Shakespeare and churning out epic works of lasting beauty and insight — yet, they are not. Well, let me remind you that the person making you crazy… is you. Maybe the biggest problem — if you are not personally sick or caring for someone who is sick — is the way you are accepting and adapting to the new normal. As the historian Arnold Toynbee said, people are like nations. As they mature, they tend to become more conservative, risk-averse, and resistant to change — or, really, to anything they don’t understand. What we don’t want to hear, we try to ignore. Let the future historians (and our own children and grandchildren) look back on this period and say that we rose magnificently to the occasion.

Make the terrible losses of today become the impetus for personal greatness. In every situation, there are some good aspects and some opportunities. Look for them and utilize them. As Gordon MacQuarrie wrote, “I used every day for what it was best suited. Can anyone do better?” MacQuarrie was writing of a simpler place and time but his words are timeless. Let us heed the wisdom in them.


Let me conclude this report with excerpts from a couple of recent letters to my family and friends in the US — but, really, they could be addressed to anyone in the world who is reading this:


Letters:

Hello again from Chongqing. Hope that everyone reading this is doing well. We are fine here and hoping for a return to normal conditions in the coming weeks — or, at least, a return to the “new normal”. I believe that we are living through a life-changing event and that things will never completely return to the old days. Already, those “old days” seem so innocent and simple… and probably lost forever.

Briefly, I urge you to prepare for it, rather than hope to avoid it. This strain is so new that there is no natural immunity for it, such as many people develop after repeated exposure to the familiar winter flu. Once unleashed, it is really difficult to contain, like putting the genie back in its bottle or restuffing Pandora’s box. With luck, the effects will be mild and brief for most people but they will be unavoidable for most people around the world — and, for the unfortunate few, perhaps devastating.

The only effective solution to stopping the spread seems to be isolating yourself, either voluntarily or by government mandate since there is no proven vaccine yet. (Maybe one will be available by next year if we are lucky.) Yes, that means no political rallies, no sports events, no travel to popular tourist destinations, and no going out to the bars, restaurants, offices, factories, parties, weddings, and churches. Yes, that means, whenever feasible, not going outside your home to work. I have been staying almost entirely at home since the end of January, about eight weeks now. This was strongly recommended by local authorities then mandated a couple of weeks later. Until this week, we have been under a system where we could not leave our apartment complex of three buildings with a nice play area for walks and for the kids to run and go wild, all surrounded by a wall with only one entrance/exit which was manned by a security guard. Not too bad; much better than many people have. Each apartment — not each person — got a “passport” which had to be presented and noted when you wanted to leave the complex area. One person from each apartment was allowed to leave for food shopping every other day. Fortunately, all the supermarkets were faithfully open, but almost everything else was closed. In our city, the buses and taxis continued to run but with reduced schedules and, the rare times I rode the bus, there were only a few people aboard.

In Chongqing, the number of people infected by the virus was never very high because the local authorities took action early and because of the virtually 100% voluntary compliance by the public. Very heartening to see people giving up their mobility for the common good, although personal fear was a big motivator also. One has to wonder what would have happened if we had not taken such drastic measures. Truthfully, I have not been too concerned about this illness; statistically, people in good health are usually only mildly affected. Usually, I said. A special problem with this virus, however, is that people can be infected and contagious even before they are showing symptoms. That is the reason why social isolation seems to be the only effective means of protecting yourself.

Actually, the situation in Chongqing has been improving daily for the past couple of weeks. Yesterday, when I went out for shopping, the security guard at the gate didn’t even look at the “passport” in my hand; he just waved me through. I have heard stories that conditions were improving and restrictions were being lifted but this was the first I have personally seen. It remains to be seen if this is the beginning of the end, at least locally. At this time, we are hoping that schools can reopen around the first of April. If so, that will mark the official and practical end to the winter of our discontent.

More positively, the limits to our mobility are almost entirely dropped… locally. No more showing a “passport” when we leave our apartment complex or being limited to one trip every two days. The only requirement which remains is that everyone must have their temperature taken (digitally, no contact) before they are allowed back inside the gated entrance. Currently, this is true before you can board a bus or be admitted to many stores and restaurants. I will probably never again see the day when I can walk through an airport or train station — microbe incubators in the best of times — without expecting to be required to be physically checked before being allowed to enter. Nor will I feel comfortable in large crowds of strangers.

Our supermarkets have remained faithfully open — required by the authorities — throughout the lockdown but almost everything else is still closed. Each day, however, I am seeing other small businesses open. However, many of them are reopening with a new business model: the customer comes to the front door and stands there, telling a clerk what they want. The customer does not go inside the store. The clerk brings the item to the front door and accepts payment — preferably by clean, safe digital payment because of fears that paper money may carry the virus. The banks will only allow a small number of people inside the bank lobby. The rest of the customers must wait outdoors until someone leaves; then one more person may enter.

I wonder how long this will continue after the crisis is over. Already, it looks strange to see a person without a mask. One permanent change I will insist on in the future is that strangers will not be allowed to get too close to my son and definitely not touch him. As a really cute seven-year-old foreign kid who can speak Chinese, he is adorable and all the girls (from 3 to 93) just love him. Fine, although I am a little jealous. But no more touching!

My niece just graduated from a local university and is looking for a job in CQ. A very poor time to start a career. She thinks she will probably go on to grad school and hope for better conditions in three years. If not, she will look for work, but the prospects are not great; she will have a lot of competition. Boy, her generation really got the dirty end of the stick! Really poor timing, guys.

China seems to be about to emerge from the crisis but I am really worried about the rest of the world. So, I urge all of you to prepare while you still have the time and mobility and resources available. Here, for a period of several weeks, it was almost impossible to find surgical masks. Likewise, latex gloves and germicidal hand cleansers were unobtainable. Stock up on medicines, bottled water, and foods that do not require refrigeration or preparation in case basic utilities are lost.

Most of all, try to mentally prepare yourself. My wife is a good example. She is a pure city girl. (Her idea of a small town is her hometown of 800,000.) It is almost impossible for her to conceive of not being able to simply walk out the door and go shopping locally whenever she wishes and to find anything she wants or needs. She cannot imagine being without electricity, gas, and clean running water — or cable TV, cell phones, and internet access. The concept of stockpiling just isn’t part of her worldview. She grew up in a world where you “store things in the stores” and buy them only when needed. Daily food shopping is a common practice locally — was, anyway. But she is learning. Experience, however, can be a harsh teacher. Outside of China, in the near future, people may not have the luxury of time for adopting new ways of thinking in advance. If you wait until the stores are closed and people are being required to stay in their homes, it’s too late.

Okay. Gotta go now. The boy is taking online classes. Those online classes were put together on an emergency basis but have been surprisingly effective, error-free, reliable, and fun. The kids keep learning; the parents stay sane. Fortunately, one of the things that have not been affected is our internet access. Download speed has been slowed; when you have 30 million people all staying at home, the digital resources get stretched pretty thin at times. Also, at the end of this mess, I anticipate a mini-Baby Boom, a whole lotta dieting-by-necessity, and more than a few divorces. The long-term economic consequences will also be pretty horrific, I fear, but, if we are lucky, we won’t have the deaths of millions of people to deal with.

Please, everyone, take care of yourself and the people around you.

Categories
čínské zprávy

Očité svědectví Covid-19 z Chongqingu

Očité svědectví Covid-19 z Chongqingu

For English version go HERE.

Jmenuji se Randy Green. Jsem Američan a žiju v Číně už od roku 2004. Píšu tento článek z čínského města Chongqing, abych vám pověděl o tom co jsem viděl a zažil během 8 týdnů trvající karantény.

První zmínky o novém a potenciálně nebezpěčném viru nebyli vítanou zprávou pro místní autority.  Situace nebyla úplně jasná, ale jedna věc byla do očí: nikdo nechtěl být zodpovědný za reportování epidemie nového viru, která se může ukázat jako falešný poplach. Byrokrati to vždycky hrají na jistotu. Jestli chcete šplhat nahoru ve státní sféře, tak není radno dělat viditelné přehmaty.

V ideálním případě mělo být prvním krokem k zastavení šíření nákazy nového viru poslat do karantény všechny, kteří jen byli v podezření, že přišli do styku s nakaženými. V plánu je aby se izolovala oblast a nikdo nemohl dovnitř ani ven. Zatímco by byl virus uzavřen na malém území, dal by se kontrolovat poměrně jednoduše, zatímco by se studoval a plánovali se další kroky. Když se však virus rozšíří tak, jako se to stalo s covid-19, pak je potřeba kontrolovat mnohem větší oblast – nebo se o to alespoň pokusit.

Situace v Číně v lednu 2020

Představte si uprchlého vězně. Hned po útěku bude někde v blízkém okolí věznice. Ale čím déle je na útěku, tím víc se vzdaluje od vězení. Pomyslný kruh kolem věznice, ve kterém by se mohl vězeň nacházet, se s každou hodinou rozšiřuje. To je středoškolská matika (obsah kruhu = π r²). Oblast se zvětšuje mnohonásobně v závislosti na poloměru. Čím větší čas uběhne před tím, než je vyhlášena uzavírka, tím větší oblast musí být uzavřena. Velmi rychle se uzavírka rozšíří na tisíce a tisíce lidí, nebo jako ve Wuhanu, miliony lidí. Co by bylo jednoduchou akcí na začátku, se změní v neřešitelný problém.

Musíme mít na paměti, že stejně jako při invazi mimozemšťanu ve filmech, to byla nečekaná a náhlá situace. V tom okamžiku, nebyla potvrzena existence žádného viru. Nikdo nevěděl jaké je reálné nebezpečí.

Nekontrolovaný, nebo “uniklý” virus je mnohem horší. Noční můrou současných zdravotníků je, že s pokročilým systémem dopravy, může infekce doslova explodovat do celého světa z jednoho malého epicentra. To se může stát během dní, ne týdnů či měsíců. S populací 11 milonů lidí, Wuhan, hlavní město provincie Hubei, byl centrem regionální dopravy a také sídlem mezinárodního letiště. Jaké lepší podmínky by si mohl uniklý virus přát?

Tak proč místní úřady nezakročili rezolutně a hned? Musíme mít na paměti, že stejně jako při invazi mimozemšťanu ve filmech, to byla nečekaná a náhlá situace. V tom okamžiku, nebyla potvrzena existence žádného viru. Nikdo nevěděl jaké je reálné nebezpečí. Co však věděli, je že omezit pohyb v 11 milionovém městě na začátku svátků (když se miliony lidí snaží odcestovat na svátky do svých domovů) by bylo neuvěřitelně náročné a extrémně nepopulární. Ti úředníci potřebovali nezvratný důkaz než začnou konat.

Důsledky vypuštění nového a neznámého viru do světa by byli zničující. Ale stejně zničující by byli důsledky falešného poplachu, který by přinutil zrušit plány milonů lidí. Kromě paniky a zmatku by to mělo dalekosáhlé následky na ekonomiku. Představte ti co by se stalo, kdyby vláda nakázala zastavení veškeré dopravy a aktivit v posledních dnech před Vánoci.

Taková tedy byla situace před kterou stáli úřady ve Wuhanu v lednu 2020. V té době se národ o 1.4 miliardy obyvatele připravoval na čínský největší svátek, čínský Nový rok. Ten by oficiálně začínal až s prvním dnem oslav, ale všechny přípravy již byli v plném proudu. To byl další důvod, který zkomplikoval úřadům rozhodování.

Každoročně se miliony Číňanů přesouvají na svátky do svých domovů. Co už bylo popsáno jako největší každoroční stěhování národů, návrat do jejich domovů k rodinám, je pro Číňany stejně důležité jako pro Američany Díkůvzdání nebo Vánoce. Rozhodnutí, které by požadovalo po lidech aby zrušili své cestovní plány na poslední chvíli by bylo nepředstavitelně nepopulární. Jejich prosazení neuvěřitelně komplikované. Úředníci věděli, že musí mít absolutní a nezvratitelný důkaz před tím než něco takového vyhlásí. Věděli, že takové rozhodnutí způsobí vesměs negativní tsunami v ekonomice a politice. Místní úřady se ocitly ve svízelné situací.


Na vysvětlenou:

Než budu pokračovat ve svém příběhu, tak musím pár věcí uvést na pravou míru.

Žiji v Číně. Jsem zde od roku 2004, ale stále jsem považován za cizince, Američana. Osobně se minimálně zajímám o čínskou politiku a jako cizinec se nevyznám v čínském politickém systému. Stručně řečeno, nejsem kvalifikovaný k tomu abych komentoval politické události a ani o to nemám zájem. V následujících řádcích popisujících první dny epidemie předkládám holá fakta: V prvních dnech byla potrestána mladý doktor, která mezi kolegy mluvil o jeho znepokojení z nového viru. Tento doktor se, poté co zemřel na stejnou chorobu, stal národním hrdinou. Někteří úředníci přišli o svá místa. TO jsou fakta. Zbytek je jen spekulace a moje vlastní úvahy vzešlé z prožívání mimořádné situace. 

To bylo to s čím se úředníci ve Wuhanu potýkali v prvních dnech epidemie – a v tu dobu, stále ještě nevěděli, jestli to není falešný poplach nebo jak moc je nový virus nebezpečný. Jak se dalo předpokládat, udělali přesně to co byrokrati dělají; čekali až bude celá situace jasnější a další krok bude bezchybný. A tímto postupem ztratili možnost uzavřít virus na menším území, kde se by se lépe kontroloval. Na jejich obranu, oni prostě nevěděli všechny okolnosti a čekali až budou mít více důkazů. Jako v každé byrokracii, od doby co bylo tohle slovíčko zavedeno do slovníku sociologie, donutili své podřízené, kteří jim přinesli tu neblahou zprávu, aby drželi klapačky. Ve Wuhanu to nejvíce schytal doktor, který na sociálních sítích šířil zprávy o nepotvrzené nové virové infekci, což oficiální zdroje považovali za nezodpovědné.

Dalším krokem, také typickým(pro byrokracii), poté co se prokázalo, že mladý doktor měl pravdu, se snažili zamést vše pod koberec. Fáze zametání tak dovolila viru další a ničím nerušené šíření. Byl zde pokus o zametení stop? Nepochybně. Pokračovalo zametání i po tom, co se plné důsledky nového viru dostali na veřejnost? To není tak jisté.  Zbytek světa měl ten luxus, který Čína neměla. Díky zkušenostem s virem v Číně se zbytek světa mohl rozhodovat o tom co udělá a jak bude reagovat s předstihem.

Ale v Lednu, místní úřednící v provincii Hubei prostě nevěděli. Nepředstavovali si, že se budou potýkat z pandemií nového viru. Zametali se chyby? Urči? Ale byli tu také hrdinové a hrdinky. Osobně znám několik doktorů a doktorek, kteří byli povoláni a posláni do Wuhanu. Přímo do centra nákazy. To bylo v době, kdy se, díky nedostatku informací, mohlo jednat o rozsudek smrti. Šli tam tak jako tak. Podle mého názoru, jsou tito muži a ženy ti nejodvážnější z odvážných.

Ale nezapomínejme na všechny ty řidiče, nemocniční pracovníky, prodavače a prodavačky, hlídače a policisty v Čině, kteří dál vykonávali svojí práci a tím umožnili milionům lidí zavřeným doma přežít. Stejně tak jako lidi co odklízejí smetí a starají se o užitkovou vodu. Paka jsou tu učitelé, kteří bez mrknutí oka převedli své hodiny do online formátu a tím zamezili aby děti přišli o týdny a měsíce vzdělávání.

Zbytek, jak se říká, je historie.


Jak jsem situaci v Číně vnímal já (Randy Green):

Nechte mě začít popsáním situace tak jak se odvíjela v mém městě Chongqingu. Je to megacity o 30 milionech obyvatelích a je 500 mil / 800 Km západně od Wuhanu. V dřívějších dobách by to byla dostatečná vzdálenost abychom unikli nákaze. Skutečně, v dobách cestování na koňský hřbetech a palubách lodí, by to trvalo týdny, než bychom se byť jen dozvěděli o těchto událostech. Dnes, víme o všem rychle z různých zdrojů – TV, internet, rádio, noviny a podcasty. Nezapomeňte na staré dobré “jedna paní povídala”. Takový ten člověk co seděl v tramvaji a povídal, že…dokonalý zdroj konspiračních, přehnaných a buřičských zpráv.

Jen zřídkakdy jsme takzvaně na místě, kdy sami, na vlastní kůži zakoušíme co se děje a o čem se zbytek světa dozvídá z medií. Naneštěstí 800 Km, nebylo dost daleko od Wuhanu. Díky modernímu dopravnímu systému se, to co by Douglas Adams nejapně pojmenoval “problém někoho jiného”, velmi rychle stávalo mým problémem – mým a dalších 30 milionů lidí žijících v Chongqingu.

Tak jsem se na jaře 2019//2020 osobně zúčastnil pandemie viru Covid-19, původně pojmenovaného jako epidemie koronaviru, ještě před tím, než se z ní stala paodeme./To je důvod proč píši tenhle článek, byl jsem tam a měl jsem strach.

V těch prvních kritických dnech, když se identifikoval nový kmen viru spřízněný s virem SARS z roku 2003 (ENG), se zavedlo – nezavedlo – několik opatření, která se ukázala být zásadní. Polovina lidí už byla na cestě na prázdniny, což pro miliony lidí znamenalo opustit Wuhan a jet do vesnice za příbuznými. Pro mnohé z nich jsou tyto dlouhé prázdniny jedinou možností setkat se se svými blízkými a podniknout tak dlouhou cestu. Lístky byly zaplaceny a místa rezervována. Pokud by se zrušila, tak by to znamenalo další celý rok, kdy se nedostanou domů. Navíc další miliony lidí využívají této příležitosti pro cestování po Číně i mimo ni. To byla ta realita o které jsem psal, jak jí vnímali úředníci z Wuhanu. Kdybych řekl, že jakákoliv akce, která znemožní cestování milionů lidí by byla extrémně drahá a nepopulární, tak to bude slabé slovo.

Plus…si spočítejte jaký kaskádový efekt by to vytvořilo. Způsobilo by to gigantické ztráty pro celý turistický ruch – hotely, restaurace, aerolinky, kasina, průvodce atd. Hodně společností závisí na příjmech z nového roku. Kdokoliv kdo oznámí, že se všechny plány ruší, všichni musí zůstat doma a nechodit na veřejnost musí mít v ruce nezvratné důkazy aby obhájil své rozhodnutí. Měl by si být sakra jistý svými fakty. Nemůžete, jen ta mimochodem, říct lidem “Zrušte své plány, zůstaňte doma a navštivte rodinu a přátele online.”

Někteří kritizovali Čínu za to, že nekonala dříve, aby zastavila šíření viru na začátku, a za potlačení zpráv o novém viru. Měli bychom si však pamatovat, že v těchto raných dnech byla situace velmi nejasná. Jednalo se o zcela nový a neznámý virus – ani jeho vlastnosti nebyly hned k dispozici – a riziko šíření nové nemoci muselo být poměřováno s důsledky špatného odhadu, který by negativně ovlivnil miliony lidí. 

Úředníci z Wuhanu měly asi následující reakci: “To není možné … to nemůže být možné … Nechceme, aby to bylo možné … Doufáme, že to není možné.” V dalším kroku uvažovali: “Musíme si být absolutně jistí, než to nahlásíme nadřízeným. Především nechceme vypadat jako plašani, co jednali impulzivně.” Navíc, jak to Simon a Garfunkel vyjádřili stručně v textu písně The Boxer: „… Přesto člověk pořád slyší, co slyšet chce a ostatní ignoruje. To platí zejména při setkání s něčím tak velkým, jako je možnost existence viru schopného způsobit celosvětovou pandemii.


Můj osobní příběh z Chongqingu

Jsem Američan, ale v Číně žiji od roku 2004. Během epidemie jsem byl v Číně a stále tu jsem. Píšu tyto řádky z města Chongqing, kde jsme týdny žili v nucené izolaci. Váhám použít slovo „nucené“, protože dobrovolné dodržování ze strany veřejnosti bylo prakticky 100%, což je povzbudivé. Těšíme se na konec všech omezení, snad ještě před dubnem (skončilo 8.4.). Mezitím, můj syn studuje online a moje žena zůstává doma bez práce.

V prvních dnech jsme se často cítili slepí a neinformovaní. Zejména moje žena byla na hranici paniky. Její největší starost se týkala našeho malého syna, ale také si uvědomovala, že kdyby se stalo něco mě, otci, měla by velký problém se o chlapce postarat sama. Byla dokonalým příkladem osoby, která uvěřila každé praštěné zvěsti o prevenci – protože jim zoufale chtěla uvěřit. Když jsem se vrátil s potravinami z místního supermarketu, vítala mě ve dveřích se sprejem  desinfekce v rukou. Pamatuji, že jsem křičel: „Do očí né! Do očí né! Ne na jídlo! Ne na jídlo!“ Poté, co jsme si na Internetu přečetli, že vonné tyčinky zabíjí virus se celý náš dům na pár dní rozvoněl jako les. Když se bojíme, máme tendenci věřit čemukoliv a komukoli, kdo slibuje rychlé a snadné řešení. A když se zdá, že něco funguje – chirurgická maska, alkohol nebo vonné tyčinky – je snadné vypěstovat si nezpochybnitelnou víru a následně velkou neochotu přestat to používat.

Moje manželka a můj sedmiletý syn jsou tedy od konce ledna mými spolubydlícími 24/7. Náš malý byt se zdá být ještě menší, protože se snažíme navzájem nedráždit navzdory neustálému nevyhnutelnému kontaktu. Mohli jsme jít po schodech dolů a užít si hřiště kolem našeho činžovního domu, ale neměli jsme svobodu opustit náš uzavřený komplex tří budov. Výjimkou bylo, že jedna osoba v každé domácnosti mohla každý druhý den dojít na nákup potravin a dalších nezbytností. Přijal jsem a souhlasil s těmito opatřeními společenského odstupu, které fungují. Dlouhodobé ekonomické důsledky budou, obávám se, strašné, ale musíme se s touto nemocí nejprve vypořádat. (Mám podezření, že uvidíme také mini-Baby boom, plno nadváhy a více než několik rozvodů po celé té době strávené společně doma.)

Když jsem se vrátil s potravinami z místního supermarketu, vítala mě ve dveřích se sprejem desinfekce v rukou. Pamatuji, že jsem křičel: „Do očí né! Do očí né! Ne na jídlo! Ne na jídlo!“

Ano, nebyl to skvělý začátek pro nové desetiletí, ale rozhodl jsem se vidět pozitivní a povznášející stránku této situace, a doufám v brzký konec pandemie. V Číně, a zejména v našem městě, oficiální zprávy ukazují neúprosný pokles počtu infikovaných. Pro zbytek světa se zdá, že se virus stále šíří, a obávám se, že budou účinná pouze drastická opatření, jako byla čínská nucená karanténa a společenský odstup.

Osobně jsem velmi, velmi šťastný. Nejenže mě tato choroba ušetřila, moji rodinu a prakticky celé naše město, ale také jsme nezaznamenali nedostatek jídla nebo základních služeb. V mé malé kuchyni mám mouku, další ingredience a troubu – takže řešení je jasné. S mým synem jsme si mohli připravit sušenky. Jeden týden jsme si vyrobili pomerančovou a citronovou marmeládu. Tyto věci nás zaměstnávají, ale také nás ujišťují o základních potřebách. A co je nejlepší, nutí nás ocenit to, co máme a o čem velmi málo přemýšlíme.

Zjistil jsem, že po intenzivně emocionálním zážitku – jako je strach o svůj život nebo život vaši nejbližších – se často ráno probudím jako zombie. Právě jsem prošel takovým intenzivním emocionálním zážitkem, který však trval týdny. Život, když se dívám z okna, má nyní surrealistický nádech a vím, že se touto zkušeností navždy změním. Při pohledu na zprávy o smrti, obětech a nejistotě se mohu dívat z okna na krásné jarní odpoledne. Je to divné. Obojí nemůže být pravda, a přesto je vnímám. Zdá se, že se musíme přizpůsobit koexistenci dvou velmi odlišných pohledů. Život a smrt, krása a ošklivost, panika a sebekázeň, malichernost a ušlechtilost jsou součástí našeho nového světa. Emocionálně a ekonomicky se nikdy nemůžeme vrátit zpět. Pravděpodobně to však stejně nebude možné, vzhledem ke změně podmínek, neklidu a nejistotě, které v současnosti prožíváme.

Objevily se zprávy o nespavosti vyvolané stresem, protesty proti jakýmkoli omezením pohybu a shromažďování, úzkosti, nudě, neklidu, nejistotě, skupování zásob, akutní podrážděnosti a prokrastinaci. Naopak, jiní hlásí pocity viny a stresu, protože vzhledem k možnostem, které nabízí značný přebytek volného času, mají pocit, že by měli být hyperproduktivní nebo emulovat Shakespeara a chrlit epická díla trvalé krásy a vzhledu – přesto se tak neděje.

Můj život se změnil, protože jsem změnil já sám. Nyní bude svět pokročit s rozšířenou slovní zásobou orwellovských novinových výrazů: společenský odstup, sebeizolace, karanténa. Vize nejhoršího scénáře přetrvávají. Možná v nadcházejících měsících bude mnoho z nás znát někoho, kdo zemřel v důsledku tohoto nového kmene viru. Pro ty z nás, kteří přežijí, doufejme, že se na druhé straně objevíme jako lepší, citlivější, hodnotnější a milující osoby.

Také bychom si měli pamatovat, že španělská chřipka z let 1918–1919 měla na podzim po relativně klidném létě hrůzostrašné oživení. Možná, jak jednou řekl Winston Churchill: „To není konec. Není to ani začátek konce. Ale je to snad konec začátku.“ Musíme být připraveni – emocionálně, společensky a lékařsky – na to, kdyby Covid-19 vrátil jako monstrizní epidemie později v roce, kdy se počasí na severní polokouli začíná ochlazovat. Pokud k tomu dojde, a nebudeme dostatečně organizovaní, pak to bude jen naše vlastní vina.

Přestože jsme stále v počátečních fázích tohoto nového životního stylu, už čtu o lidech, kteří se nejsou schopni přizpůsobit. Jak úředníci zjišťují, že není možné tento nový virus zastavit, používají nucené karantény a dalších prostředků na zastavení jeho šíření. Objevily se zprávy o nespavosti vyvolané stresem, protesty proti jakýmkoli omezením pohybu a shromažďování, úzkosti, nudě, neklidu, nejistotě, skupování zásob, akutní podrážděnosti a prokrastinaci. Naopak, jiní hlásí pocit viny a stresu, protože vzhledem k možnostem, které nabízí značný přebytek volného času, mají pocit, že by měli být hyperproduktivní nebo emulovat Shakespeara a chrlit epická díla trvalé krásy a vzhledu – přesto se tak neděje. No, dovolte mi, abych vám připomněl, že osoba, která z vás dělá šílence… jste vy. Možná největším problémem – pokud nejste smi nemocní nebo se nestaráte o nemocné – je způsob, jakým se přizpůsobujete novému normálu. Jak řekl historik Arnold Toynbee:  “Lidé jsou jako národy. Jak zrají, mají tendenci být konzervativnější, vyhýbají se riziku i změnám”, ve skutečnosti všemu, čemu nerozumí. To, co nechceme slyšet, se snažíme ignorovat. Až se budoucí historici (a naše vlastní děti a vnoučata) ohlédnou zpět do této doby, ať si řeknou, že jsme se té situaci postavili se ctí. 

Nechť se dnešní ztráty stanou impulsem pro osobní růst. V každé situaci existují dobré aspekty a příležitosti. Hledejte je a využívejte je. Jak napsal Gordon MacQuarrie: „Každý den jsem používal to, co se nejlépe hodilo. Může někdo dělat lépe? “ MacQuarrie psal v jednodušších časech, ale jeho slova jsou nadčasová. Dbejme moudrosti v nich obsažené.

Rady jak se vyrovnat s covid-19


Dovolte mi, abych tuto zprávu zakončil výňatky z několika nedávných dopisů mé rodině a přátelům v USA – ale skutečně by mohly být adresovány komukoli na světě, který toto čte:


Zdravím z Chongqingu. Doufám, že se všem, kteří to čtou, daří dobře. Jsme v pořádku a doufáme, že se v příštích týdnech vrátíme k do normálu – nebo alespoň k návratu do „nového normálu“. Věřím, že prožíváme zlomové období, a že věci se nikdy úplně nevrátí do starých kolejí. Už teď „staré časy“ zdají tak nevinné a jednoduché… a pravděpodobně se nikdy nevrátí.

Stručně, žádám vás, abyste se na to připravili, spíše než doufali, že se tomu vyhnete. Tento virový kmen je tak nový, že pro něj neexistuje žádná přirozená imunita, která se objeví u lidí po vystavení se zimní chřipce. Jakmile se uvolní, je opravdu těžké ji zastavit, jako kdybyste chtěli dát džina zpět do láhve nebo zavřít pandořinu skříňku. S trochou štěstí budou následky pro většinu lidí mírné, ale pro většinu lidí na celém světě budou nevyhnutelné – a pro ty ne šťastné, pravděpodobně zničující.

Každý byt – ne každá osoba – dostal „pas“, který musel být předložen při opuštění komplexu. 1 člověk z každého bytu mohl každý druhý den vyjít na nákup potravin.

Zdá se, že jediným účinným řešením, jak zastavit šíření, je izolovat se, ať už dobrovolně nebo na základě vládního rozhodnutí, protože zatím neexistuje vakcína. (Možná ji budeme mít k dispozici do příštího roku, pokud budeme mít štěstí.) Ano, znamená to žádné politické sjezdy, žádné sportovní akce, žádné cestování do oblíbených turistických destinací a žádné chození do barů, restaurací, kanceláří, továren, večírků, svateb a kostelů. Ano, to znamená, že pokud je to možné, nechodit do práce mimo domov.Já jsem zůstal doma od konce ledna, celých 8 týdnů. Toto bylo důrazně doporučeno místními úřady a v následujících dnech vynucováno. Až do tohoto týdne jsme žili v systému, kdy jsme nemohli opustit náš bytový komplex tří budov kde je jen jeden východ a malé hřiště pro děti, kde si lze hrát a procházet se. Nebylo to zas tak špatné; mnohem lepší, než měli ostatní. Každý byt – ne každá osoba – dostal „pas“, který musel být předložen při opuštění komplexu. 1 člověk z každého bytu mohl každý druhý den vyjít na nákup potravin. Naštěstí byly všechny supermarkety neustále otevřené, ale téměř všechno ostatní bylo uzavřeno. V našem městě jezdili autobusy a taxíky, ale s omezeným jízdním řádem a v těch vzácných chvílích, kdy jsem jel autobusem, bylo na palubě jen několik lidí.

V Čchung-čchingu nebyl počet infikovaných lidí nikdy příliš vysoký, protože místní úřady jednaly brzy a také kvůli téměř 100% dobrovolnému dodržování karantény ze strany veřejnosti. Velmi potěšující je vidět, jak se lidé vzdávají mobility pro obecné blaho, i když strach byl také velkým motivátorem. Člověk se neubrání pomyšlení na to, co by se stalo, kdybychom nepřijali taková drastická opatření. Po pravdě řečeno jsem se této nemoci příliš nebál; statisticky jsou lidé v dobrém zdravotním stavu většinou postiženi jen mírně. Psal jsem většinou. Speciální problém s tímto virem je však v tom, že lidé mohou být infikováni a nakažliví ještě předtím, než se u nich projeví příznaky. To je důvod, proč se sociální izolace jeví jako jediný účinný způsob ochrany.

Ve skutečnosti se situace v Čchung-čchingu za posledních několik týdnů stále zlepšuje. Včera, když jsem šel na nákupy, ostraha u brány se ani nedívala na „pas“ v mé ruce; jen mě pustili skrz. Slyšel jsem příběhy o tom, že se podmínky zlepšovaly a byla zrušena omezení, ale toto bylo první, které jsem osobně viděl. Zbývá sledovat, zda je to začátek konce, alespoň místně. V tuto chvíli doufáme, že školy se mohou znovu otevřít kolem prvního dubna. Pokud ano, bude to znamenat oficiální a praktický konec zimy a naší nespokojenosti.

Pozitivnější je, že omezení pohybu jsou téměř úplně zrušeny … místně. Už nemusíte ukazovat „pas“, když opouštíme náš bytový komplex nebo se omezovat na jednu cestu každé dva dny. Jediným požadavkem, který zbývá, je to, že si každý musí nechat změřit (digitálně, bez kontaktu), než bude vpuštěn zpět dovnitř bytového komplexu. V současné době to platí také pčed nástupem do autobus nebo před vchodem do obchodů a restaurací. Pravděpodobně už nikdy neuvidím den, kdy budu moci projít letištěm nebo vlakovým nádražím – semeništěmi mikrobů i v těch nejlepších dnech  – aniž bych byl podroben fyzické prohlídce. Ani se nebudu se cítit pohodlně ve velkém davu cizích lidí.

Naše supermarkety zůstaly otevřené – nařízením úřadů – po celou dobu karantény, ale téměř vše ostatní je stále zavřeno. Každý den se však setkávám s otevřením dalších malých obchůdků. Mnoho z nich se však znovu otevírá s novým obchodním modelem: zákazník přichází k předním dveřím a stojí tam a řekne obchodníkovi co chce. Zákazníci nechodí dovnitř do obchodu. Obchodník přinese zboží k předním dveřím a přijímá platbu – nejlépe čistou a bezpečnou digitální platbou kvůli obavám, že se virus drží na bankovkách. Banky vpouští do svých prostor jen malé množství klientů. Ostatní musí čekat venku, dokud někdo neodejde; pak může vstoupit další.

Zajímalo by mě, jak dlouho to bude trvat i po skončení krize. Už teď mi přijde divné vidět člověka bez masky. Jedna trvalá změna, na které budu v budoucnu trvat, je to, že se cizím lidem nedovolím dostat se příliš blízko k mému synovi a určitě ne se ho dotýkat. Jako roztomilý  sedmiletý chlapec, který umí čínsky, je rozkošný a všechny dívky (od 3 do 93) ho zbožňují. Dobře, i když jsem trochu žárlivý. Ale nedotýkat se!

Na konci této šlamastiky očekávám navýšení porodnosti, hodně diet a více než pár rozvodů.

Moje neteř právě dostudovala místní univerzitu a hledá práci v CQ. Velmi špatný čas na zahájení kariéry. Myslí si, že raději půjde studovat dál a za tři roky, až dostuduje, bude situace lepší. Pokud ne, bude si hledat práci, ale její vyhlídky nejsou moc dobré; bude mít hodně konkurence. Ty jo, její generace si vážně vytáhla černýho Petra! Opravdu špatné načasování.

Zdá se, že se Čína z krize vyhrabe, ale já se spíš bojím zbytku světa. Proto vás všechny vyzývám, abyste se připravili, zatímco máte čas, můžete se volně pohybovat a máte zdroje. Zde bylo po dobu několika týdnů téměř nemožné sehnat chirurgické masky. Stejně tak byly nedosažitelné latexové rukavice a antibakteriální čistič na ruce. Zásobte se léky, balenou vodou a potravinami, které nevyžadují chlad a přípravu, pro případ, že odstřihnout základní infrastrukturu.

Hlavně se pokuste mentálně připravit. Moje žena je dobrým příkladem. Je to holka z městská. (Její představou malého města je její rodné město 800 000 obyvatel.) Je pro ní téměř nemožné si představit, že nebude schopna jednoduše jít ven ze dveří a jít nakupovat, kdykoli si to bude přát. Nedokáže si představit, že je bez elektřiny, plynu a čisté tekoucí vody – nebo kabelové televize, mobilního telefonu a přístupu k internetu. Koncept hromadění zásob není součástí jejího pohledu na svět. Vyrostla ve světě, kde „ukládáte věci do obchodů“ a kupujete je pouze v případě potřeby. Každodenní nakupování potravin je zde běžnou prací, alespoň bylo. Zkušenost však může být tvrdá učitelka. Velmi brzo budou mít lidi mimo Čínu velmi málo času na to se připravit a změnit způsob myšlení. Pokud budete čekat, až budou obchody zavřené a lidé uzavřeni ve svých domovech, už bude pozdě.

Dobře, musím už končit. Syn má online hodinu. Tyto hodiny byly sestaveny ve stavu nouze, ale ukázaly se překvapivě efektivní, bez chyb, spolehlivé a zábavné. Děti se učí dál; rodiče se nezbláznili. Jedna věc, která se nezměnila, je náš přístup k internetu. Rychlost stahování byla pomalejší; když je doma 30 milionů lidí, digitální infrastruktura jede na doraz. Na konci této šlamastiky očekávám navýšení porodnosti, hodně diet a více než pár rozvodů. Obávám se, že dlouhodobé ekonomické důsledky budou také docela hrozné, ale když budeme mít štěstí, nebudeme se muset vyrovnat se smrtí milionů lidí.

Prosím vás všechny, dávejte na sebe a své blízké pozor.