Očité svědectví Covid-19 z Chongqingu
For English version go HERE.
Jmenuji se Randy Green. Jsem Američan a žiju v Číně už od roku 2004. Píšu tento článek z čínského města Chongqing, abych vám pověděl o tom co jsem viděl a zažil během 8 týdnů trvající karantény.
První zmínky o novém a potenciálně nebezpěčném viru nebyli vítanou zprávou pro místní autority. Situace nebyla úplně jasná, ale jedna věc byla do očí: nikdo nechtěl být zodpovědný za reportování epidemie nového viru, která se může ukázat jako falešný poplach. Byrokrati to vždycky hrají na jistotu. Jestli chcete šplhat nahoru ve státní sféře, tak není radno dělat viditelné přehmaty.
V ideálním případě mělo být prvním krokem k zastavení šíření nákazy nového viru poslat do karantény všechny, kteří jen byli v podezření, že přišli do styku s nakaženými. V plánu je aby se izolovala oblast a nikdo nemohl dovnitř ani ven. Zatímco by byl virus uzavřen na malém území, dal by se kontrolovat poměrně jednoduše, zatímco by se studoval a plánovali se další kroky. Když se však virus rozšíří tak, jako se to stalo s covid-19, pak je potřeba kontrolovat mnohem větší oblast – nebo se o to alespoň pokusit.
Situace v Číně v lednu 2020
Představte si uprchlého vězně. Hned po útěku bude někde v blízkém okolí věznice. Ale čím déle je na útěku, tím víc se vzdaluje od vězení. Pomyslný kruh kolem věznice, ve kterém by se mohl vězeň nacházet, se s každou hodinou rozšiřuje. To je středoškolská matika (obsah kruhu = π r²). Oblast se zvětšuje mnohonásobně v závislosti na poloměru. Čím větší čas uběhne před tím, než je vyhlášena uzavírka, tím větší oblast musí být uzavřena. Velmi rychle se uzavírka rozšíří na tisíce a tisíce lidí, nebo jako ve Wuhanu, miliony lidí. Co by bylo jednoduchou akcí na začátku, se změní v neřešitelný problém.
Musíme mít na paměti, že stejně jako při invazi mimozemšťanu ve filmech, to byla nečekaná a náhlá situace. V tom okamžiku, nebyla potvrzena existence žádného viru. Nikdo nevěděl jaké je reálné nebezpečí.
Nekontrolovaný, nebo “uniklý” virus je mnohem horší. Noční můrou současných zdravotníků je, že s pokročilým systémem dopravy, může infekce doslova explodovat do celého světa z jednoho malého epicentra. To se může stát během dní, ne týdnů či měsíců. S populací 11 milonů lidí, Wuhan, hlavní město provincie Hubei, byl centrem regionální dopravy a také sídlem mezinárodního letiště. Jaké lepší podmínky by si mohl uniklý virus přát?
Tak proč místní úřady nezakročili rezolutně a hned? Musíme mít na paměti, že stejně jako při invazi mimozemšťanu ve filmech, to byla nečekaná a náhlá situace. V tom okamžiku, nebyla potvrzena existence žádného viru. Nikdo nevěděl jaké je reálné nebezpečí. Co však věděli, je že omezit pohyb v 11 milionovém městě na začátku svátků (když se miliony lidí snaží odcestovat na svátky do svých domovů) by bylo neuvěřitelně náročné a extrémně nepopulární. Ti úředníci potřebovali nezvratný důkaz než začnou konat.
Důsledky vypuštění nového a neznámého viru do světa by byli zničující. Ale stejně zničující by byli důsledky falešného poplachu, který by přinutil zrušit plány milonů lidí. Kromě paniky a zmatku by to mělo dalekosáhlé následky na ekonomiku. Představte ti co by se stalo, kdyby vláda nakázala zastavení veškeré dopravy a aktivit v posledních dnech před Vánoci.
Taková tedy byla situace před kterou stáli úřady ve Wuhanu v lednu 2020. V té době se národ o 1.4 miliardy obyvatele připravoval na čínský největší svátek, čínský Nový rok. Ten by oficiálně začínal až s prvním dnem oslav, ale všechny přípravy již byli v plném proudu. To byl další důvod, který zkomplikoval úřadům rozhodování.
Každoročně se miliony Číňanů přesouvají na svátky do svých domovů. Co už bylo popsáno jako největší každoroční stěhování národů, návrat do jejich domovů k rodinám, je pro Číňany stejně důležité jako pro Američany Díkůvzdání nebo Vánoce. Rozhodnutí, které by požadovalo po lidech aby zrušili své cestovní plány na poslední chvíli by bylo nepředstavitelně nepopulární. Jejich prosazení neuvěřitelně komplikované. Úředníci věděli, že musí mít absolutní a nezvratitelný důkaz před tím než něco takového vyhlásí. Věděli, že takové rozhodnutí způsobí vesměs negativní tsunami v ekonomice a politice. Místní úřady se ocitly ve svízelné situací.
Na vysvětlenou:
Než budu pokračovat ve svém příběhu, tak musím pár věcí uvést na pravou míru.
Žiji v Číně. Jsem zde od roku 2004, ale stále jsem považován za cizince, Američana. Osobně se minimálně zajímám o čínskou politiku a jako cizinec se nevyznám v čínském politickém systému. Stručně řečeno, nejsem kvalifikovaný k tomu abych komentoval politické události a ani o to nemám zájem. V následujících řádcích popisujících první dny epidemie předkládám holá fakta: V prvních dnech byla potrestána mladý doktor, která mezi kolegy mluvil o jeho znepokojení z nového viru. Tento doktor se, poté co zemřel na stejnou chorobu, stal národním hrdinou. Někteří úředníci přišli o svá místa. TO jsou fakta. Zbytek je jen spekulace a moje vlastní úvahy vzešlé z prožívání mimořádné situace.
To bylo to s čím se úředníci ve Wuhanu potýkali v prvních dnech epidemie – a v tu dobu, stále ještě nevěděli, jestli to není falešný poplach nebo jak moc je nový virus nebezpečný. Jak se dalo předpokládat, udělali přesně to co byrokrati dělají; čekali až bude celá situace jasnější a další krok bude bezchybný. A tímto postupem ztratili možnost uzavřít virus na menším území, kde se by se lépe kontroloval. Na jejich obranu, oni prostě nevěděli všechny okolnosti a čekali až budou mít více důkazů. Jako v každé byrokracii, od doby co bylo tohle slovíčko zavedeno do slovníku sociologie, donutili své podřízené, kteří jim přinesli tu neblahou zprávu, aby drželi klapačky. Ve Wuhanu to nejvíce schytal doktor, který na sociálních sítích šířil zprávy o nepotvrzené nové virové infekci, což oficiální zdroje považovali za nezodpovědné.
Dalším krokem, také typickým(pro byrokracii), poté co se prokázalo, že mladý doktor měl pravdu, se snažili zamést vše pod koberec. Fáze zametání tak dovolila viru další a ničím nerušené šíření. Byl zde pokus o zametení stop? Nepochybně. Pokračovalo zametání i po tom, co se plné důsledky nového viru dostali na veřejnost? To není tak jisté. Zbytek světa měl ten luxus, který Čína neměla. Díky zkušenostem s virem v Číně se zbytek světa mohl rozhodovat o tom co udělá a jak bude reagovat s předstihem.
Ale v Lednu, místní úřednící v provincii Hubei prostě nevěděli. Nepředstavovali si, že se budou potýkat z pandemií nového viru. Zametali se chyby? Urči? Ale byli tu také hrdinové a hrdinky. Osobně znám několik doktorů a doktorek, kteří byli povoláni a posláni do Wuhanu. Přímo do centra nákazy. To bylo v době, kdy se, díky nedostatku informací, mohlo jednat o rozsudek smrti. Šli tam tak jako tak. Podle mého názoru, jsou tito muži a ženy ti nejodvážnější z odvážných.
Ale nezapomínejme na všechny ty řidiče, nemocniční pracovníky, prodavače a prodavačky, hlídače a policisty v Čině, kteří dál vykonávali svojí práci a tím umožnili milionům lidí zavřeným doma přežít. Stejně tak jako lidi co odklízejí smetí a starají se o užitkovou vodu. Paka jsou tu učitelé, kteří bez mrknutí oka převedli své hodiny do online formátu a tím zamezili aby děti přišli o týdny a měsíce vzdělávání.
Zbytek, jak se říká, je historie.
Jak jsem situaci v Číně vnímal já (Randy Green):
Nechte mě začít popsáním situace tak jak se odvíjela v mém městě Chongqingu. Je to megacity o 30 milionech obyvatelích a je 500 mil / 800 Km západně od Wuhanu. V dřívějších dobách by to byla dostatečná vzdálenost abychom unikli nákaze. Skutečně, v dobách cestování na koňský hřbetech a palubách lodí, by to trvalo týdny, než bychom se byť jen dozvěděli o těchto událostech. Dnes, víme o všem rychle z různých zdrojů – TV, internet, rádio, noviny a podcasty. Nezapomeňte na staré dobré “jedna paní povídala”. Takový ten člověk co seděl v tramvaji a povídal, že…dokonalý zdroj konspiračních, přehnaných a buřičských zpráv.
Jen zřídkakdy jsme takzvaně na místě, kdy sami, na vlastní kůži zakoušíme co se děje a o čem se zbytek světa dozvídá z medií. Naneštěstí 800 Km, nebylo dost daleko od Wuhanu. Díky modernímu dopravnímu systému se, to co by Douglas Adams nejapně pojmenoval “problém někoho jiného”, velmi rychle stávalo mým problémem – mým a dalších 30 milionů lidí žijících v Chongqingu.
Tak jsem se na jaře 2019//2020 osobně zúčastnil pandemie viru Covid-19, původně pojmenovaného jako epidemie koronaviru, ještě před tím, než se z ní stala paodeme./To je důvod proč píši tenhle článek, byl jsem tam a měl jsem strach.
V těch prvních kritických dnech, když se identifikoval nový kmen viru spřízněný s virem SARS z roku 2003 (ENG), se zavedlo – nezavedlo – několik opatření, která se ukázala být zásadní. Polovina lidí už byla na cestě na prázdniny, což pro miliony lidí znamenalo opustit Wuhan a jet do vesnice za příbuznými. Pro mnohé z nich jsou tyto dlouhé prázdniny jedinou možností setkat se se svými blízkými a podniknout tak dlouhou cestu. Lístky byly zaplaceny a místa rezervována. Pokud by se zrušila, tak by to znamenalo další celý rok, kdy se nedostanou domů. Navíc další miliony lidí využívají této příležitosti pro cestování po Číně i mimo ni. To byla ta realita o které jsem psal, jak jí vnímali úředníci z Wuhanu. Kdybych řekl, že jakákoliv akce, která znemožní cestování milionů lidí by byla extrémně drahá a nepopulární, tak to bude slabé slovo.
Plus…si spočítejte jaký kaskádový efekt by to vytvořilo. Způsobilo by to gigantické ztráty pro celý turistický ruch – hotely, restaurace, aerolinky, kasina, průvodce atd. Hodně společností závisí na příjmech z nového roku. Kdokoliv kdo oznámí, že se všechny plány ruší, všichni musí zůstat doma a nechodit na veřejnost musí mít v ruce nezvratné důkazy aby obhájil své rozhodnutí. Měl by si být sakra jistý svými fakty. Nemůžete, jen ta mimochodem, říct lidem “Zrušte své plány, zůstaňte doma a navštivte rodinu a přátele online.”
Někteří kritizovali Čínu za to, že nekonala dříve, aby zastavila šíření viru na začátku, a za potlačení zpráv o novém viru. Měli bychom si však pamatovat, že v těchto raných dnech byla situace velmi nejasná. Jednalo se o zcela nový a neznámý virus – ani jeho vlastnosti nebyly hned k dispozici – a riziko šíření nové nemoci muselo být poměřováno s důsledky špatného odhadu, který by negativně ovlivnil miliony lidí.
Úředníci z Wuhanu měly asi následující reakci: “To není možné … to nemůže být možné … Nechceme, aby to bylo možné … Doufáme, že to není možné.” V dalším kroku uvažovali: “Musíme si být absolutně jistí, než to nahlásíme nadřízeným. Především nechceme vypadat jako plašani, co jednali impulzivně.” Navíc, jak to Simon a Garfunkel vyjádřili stručně v textu písně The Boxer: „… Přesto člověk pořád slyší, co slyšet chce a ostatní ignoruje.“ To platí zejména při setkání s něčím tak velkým, jako je možnost existence viru schopného způsobit celosvětovou pandemii.
Můj osobní příběh z Chongqingu
Jsem Američan, ale v Číně žiji od roku 2004. Během epidemie jsem byl v Číně a stále tu jsem. Píšu tyto řádky z města Chongqing, kde jsme týdny žili v nucené izolaci. Váhám použít slovo „nucené“, protože dobrovolné dodržování ze strany veřejnosti bylo prakticky 100%, což je povzbudivé. Těšíme se na konec všech omezení, snad ještě před dubnem (skončilo 8.4.). Mezitím, můj syn studuje online a moje žena zůstává doma bez práce.
V prvních dnech jsme se často cítili slepí a neinformovaní. Zejména moje žena byla na hranici paniky. Její největší starost se týkala našeho malého syna, ale také si uvědomovala, že kdyby se stalo něco mě, otci, měla by velký problém se o chlapce postarat sama. Byla dokonalým příkladem osoby, která uvěřila každé praštěné zvěsti o prevenci – protože jim zoufale chtěla uvěřit. Když jsem se vrátil s potravinami z místního supermarketu, vítala mě ve dveřích se sprejem desinfekce v rukou. Pamatuji, že jsem křičel: „Do očí né! Do očí né! Ne na jídlo! Ne na jídlo!“ Poté, co jsme si na Internetu přečetli, že vonné tyčinky zabíjí virus se celý náš dům na pár dní rozvoněl jako les. Když se bojíme, máme tendenci věřit čemukoliv a komukoli, kdo slibuje rychlé a snadné řešení. A když se zdá, že něco funguje – chirurgická maska, alkohol nebo vonné tyčinky – je snadné vypěstovat si nezpochybnitelnou víru a následně velkou neochotu přestat to používat.
Moje manželka a můj sedmiletý syn jsou tedy od konce ledna mými spolubydlícími 24/7. Náš malý byt se zdá být ještě menší, protože se snažíme navzájem nedráždit navzdory neustálému nevyhnutelnému kontaktu. Mohli jsme jít po schodech dolů a užít si hřiště kolem našeho činžovního domu, ale neměli jsme svobodu opustit náš uzavřený komplex tří budov. Výjimkou bylo, že jedna osoba v každé domácnosti mohla každý druhý den dojít na nákup potravin a dalších nezbytností. Přijal jsem a souhlasil s těmito opatřeními společenského odstupu, které fungují. Dlouhodobé ekonomické důsledky budou, obávám se, strašné, ale musíme se s touto nemocí nejprve vypořádat. (Mám podezření, že uvidíme také mini-Baby boom, plno nadváhy a více než několik rozvodů po celé té době strávené společně doma.)
Když jsem se vrátil s potravinami z místního supermarketu, vítala mě ve dveřích se sprejem desinfekce v rukou. Pamatuji, že jsem křičel: „Do očí né! Do očí né! Ne na jídlo! Ne na jídlo!“
Ano, nebyl to skvělý začátek pro nové desetiletí, ale rozhodl jsem se vidět pozitivní a povznášející stránku této situace, a doufám v brzký konec pandemie. V Číně, a zejména v našem městě, oficiální zprávy ukazují neúprosný pokles počtu infikovaných. Pro zbytek světa se zdá, že se virus stále šíří, a obávám se, že budou účinná pouze drastická opatření, jako byla čínská nucená karanténa a společenský odstup.
Osobně jsem velmi, velmi šťastný. Nejenže mě tato choroba ušetřila, moji rodinu a prakticky celé naše město, ale také jsme nezaznamenali nedostatek jídla nebo základních služeb. V mé malé kuchyni mám mouku, další ingredience a troubu – takže řešení je jasné. S mým synem jsme si mohli připravit sušenky. Jeden týden jsme si vyrobili pomerančovou a citronovou marmeládu. Tyto věci nás zaměstnávají, ale také nás ujišťují o základních potřebách. A co je nejlepší, nutí nás ocenit to, co máme a o čem velmi málo přemýšlíme.
Zjistil jsem, že po intenzivně emocionálním zážitku – jako je strach o svůj život nebo život vaši nejbližších – se často ráno probudím jako zombie. Právě jsem prošel takovým intenzivním emocionálním zážitkem, který však trval týdny. Život, když se dívám z okna, má nyní surrealistický nádech a vím, že se touto zkušeností navždy změním. Při pohledu na zprávy o smrti, obětech a nejistotě se mohu dívat z okna na krásné jarní odpoledne. Je to divné. Obojí nemůže být pravda, a přesto je vnímám. Zdá se, že se musíme přizpůsobit koexistenci dvou velmi odlišných pohledů. Život a smrt, krása a ošklivost, panika a sebekázeň, malichernost a ušlechtilost jsou součástí našeho nového světa. Emocionálně a ekonomicky se nikdy nemůžeme vrátit zpět. Pravděpodobně to však stejně nebude možné, vzhledem ke změně podmínek, neklidu a nejistotě, které v současnosti prožíváme.
Objevily se zprávy o nespavosti vyvolané stresem, protesty proti jakýmkoli omezením pohybu a shromažďování, úzkosti, nudě, neklidu, nejistotě, skupování zásob, akutní podrážděnosti a prokrastinaci. Naopak, jiní hlásí pocity viny a stresu, protože vzhledem k možnostem, které nabízí značný přebytek volného času, mají pocit, že by měli být hyperproduktivní nebo emulovat Shakespeara a chrlit epická díla trvalé krásy a vzhledu – přesto se tak neděje.
Můj život se změnil, protože jsem změnil já sám. Nyní bude svět pokročit s rozšířenou slovní zásobou orwellovských novinových výrazů: společenský odstup, sebeizolace, karanténa. Vize nejhoršího scénáře přetrvávají. Možná v nadcházejících měsících bude mnoho z nás znát někoho, kdo zemřel v důsledku tohoto nového kmene viru. Pro ty z nás, kteří přežijí, doufejme, že se na druhé straně objevíme jako lepší, citlivější, hodnotnější a milující osoby.
Také bychom si měli pamatovat, že španělská chřipka z let 1918–1919 měla na podzim po relativně klidném létě hrůzostrašné oživení. Možná, jak jednou řekl Winston Churchill: „To není konec. Není to ani začátek konce. Ale je to snad konec začátku.“ Musíme být připraveni – emocionálně, společensky a lékařsky – na to, kdyby Covid-19 vrátil jako monstrizní epidemie později v roce, kdy se počasí na severní polokouli začíná ochlazovat. Pokud k tomu dojde, a nebudeme dostatečně organizovaní, pak to bude jen naše vlastní vina.
Přestože jsme stále v počátečních fázích tohoto nového životního stylu, už čtu o lidech, kteří se nejsou schopni přizpůsobit. Jak úředníci zjišťují, že není možné tento nový virus zastavit, používají nucené karantény a dalších prostředků na zastavení jeho šíření. Objevily se zprávy o nespavosti vyvolané stresem, protesty proti jakýmkoli omezením pohybu a shromažďování, úzkosti, nudě, neklidu, nejistotě, skupování zásob, akutní podrážděnosti a prokrastinaci. Naopak, jiní hlásí pocit viny a stresu, protože vzhledem k možnostem, které nabízí značný přebytek volného času, mají pocit, že by měli být hyperproduktivní nebo emulovat Shakespeara a chrlit epická díla trvalé krásy a vzhledu – přesto se tak neděje. No, dovolte mi, abych vám připomněl, že osoba, která z vás dělá šílence… jste vy. Možná největším problémem – pokud nejste smi nemocní nebo se nestaráte o nemocné – je způsob, jakým se přizpůsobujete novému normálu. Jak řekl historik Arnold Toynbee: “Lidé jsou jako národy. Jak zrají, mají tendenci být konzervativnější, vyhýbají se riziku i změnám”, ve skutečnosti všemu, čemu nerozumí. To, co nechceme slyšet, se snažíme ignorovat. Až se budoucí historici (a naše vlastní děti a vnoučata) ohlédnou zpět do této doby, ať si řeknou, že jsme se té situaci postavili se ctí.
Nechť se dnešní ztráty stanou impulsem pro osobní růst. V každé situaci existují dobré aspekty a příležitosti. Hledejte je a využívejte je. Jak napsal Gordon MacQuarrie: „Každý den jsem používal to, co se nejlépe hodilo. Může někdo dělat lépe? “ MacQuarrie psal v jednodušších časech, ale jeho slova jsou nadčasová. Dbejme moudrosti v nich obsažené.
Rady jak se vyrovnat s covid-19
Dovolte mi, abych tuto zprávu zakončil výňatky z několika nedávných dopisů mé rodině a přátelům v USA – ale skutečně by mohly být adresovány komukoli na světě, který toto čte:
Zdravím z Chongqingu. Doufám, že se všem, kteří to čtou, daří dobře. Jsme v pořádku a doufáme, že se v příštích týdnech vrátíme k do normálu – nebo alespoň k návratu do „nového normálu“. Věřím, že prožíváme zlomové období, a že věci se nikdy úplně nevrátí do starých kolejí. Už teď „staré časy“ zdají tak nevinné a jednoduché… a pravděpodobně se nikdy nevrátí.
Stručně, žádám vás, abyste se na to připravili, spíše než doufali, že se tomu vyhnete. Tento virový kmen je tak nový, že pro něj neexistuje žádná přirozená imunita, která se objeví u lidí po vystavení se zimní chřipce. Jakmile se uvolní, je opravdu těžké ji zastavit, jako kdybyste chtěli dát džina zpět do láhve nebo zavřít pandořinu skříňku. S trochou štěstí budou následky pro většinu lidí mírné, ale pro většinu lidí na celém světě budou nevyhnutelné – a pro ty ne šťastné, pravděpodobně zničující.
Každý byt – ne každá osoba – dostal „pas“, který musel být předložen při opuštění komplexu. 1 člověk z každého bytu mohl každý druhý den vyjít na nákup potravin.
Zdá se, že jediným účinným řešením, jak zastavit šíření, je izolovat se, ať už dobrovolně nebo na základě vládního rozhodnutí, protože zatím neexistuje vakcína. (Možná ji budeme mít k dispozici do příštího roku, pokud budeme mít štěstí.) Ano, znamená to žádné politické sjezdy, žádné sportovní akce, žádné cestování do oblíbených turistických destinací a žádné chození do barů, restaurací, kanceláří, továren, večírků, svateb a kostelů. Ano, to znamená, že pokud je to možné, nechodit do práce mimo domov.Já jsem zůstal doma od konce ledna, celých 8 týdnů. Toto bylo důrazně doporučeno místními úřady a v následujících dnech vynucováno. Až do tohoto týdne jsme žili v systému, kdy jsme nemohli opustit náš bytový komplex tří budov kde je jen jeden východ a malé hřiště pro děti, kde si lze hrát a procházet se. Nebylo to zas tak špatné; mnohem lepší, než měli ostatní. Každý byt – ne každá osoba – dostal „pas“, který musel být předložen při opuštění komplexu. 1 člověk z každého bytu mohl každý druhý den vyjít na nákup potravin. Naštěstí byly všechny supermarkety neustále otevřené, ale téměř všechno ostatní bylo uzavřeno. V našem městě jezdili autobusy a taxíky, ale s omezeným jízdním řádem a v těch vzácných chvílích, kdy jsem jel autobusem, bylo na palubě jen několik lidí.
V Čchung-čchingu nebyl počet infikovaných lidí nikdy příliš vysoký, protože místní úřady jednaly brzy a také kvůli téměř 100% dobrovolnému dodržování karantény ze strany veřejnosti. Velmi potěšující je vidět, jak se lidé vzdávají mobility pro obecné blaho, i když strach byl také velkým motivátorem. Člověk se neubrání pomyšlení na to, co by se stalo, kdybychom nepřijali taková drastická opatření. Po pravdě řečeno jsem se této nemoci příliš nebál; statisticky jsou lidé v dobrém zdravotním stavu většinou postiženi jen mírně. Psal jsem většinou. Speciální problém s tímto virem je však v tom, že lidé mohou být infikováni a nakažliví ještě předtím, než se u nich projeví příznaky. To je důvod, proč se sociální izolace jeví jako jediný účinný způsob ochrany.
Ve skutečnosti se situace v Čchung-čchingu za posledních několik týdnů stále zlepšuje. Včera, když jsem šel na nákupy, ostraha u brány se ani nedívala na „pas“ v mé ruce; jen mě pustili skrz. Slyšel jsem příběhy o tom, že se podmínky zlepšovaly a byla zrušena omezení, ale toto bylo první, které jsem osobně viděl. Zbývá sledovat, zda je to začátek konce, alespoň místně. V tuto chvíli doufáme, že školy se mohou znovu otevřít kolem prvního dubna. Pokud ano, bude to znamenat oficiální a praktický konec zimy a naší nespokojenosti.
Pozitivnější je, že omezení pohybu jsou téměř úplně zrušeny … místně. Už nemusíte ukazovat „pas“, když opouštíme náš bytový komplex nebo se omezovat na jednu cestu každé dva dny. Jediným požadavkem, který zbývá, je to, že si každý musí nechat změřit (digitálně, bez kontaktu), než bude vpuštěn zpět dovnitř bytového komplexu. V současné době to platí také pčed nástupem do autobus nebo před vchodem do obchodů a restaurací. Pravděpodobně už nikdy neuvidím den, kdy budu moci projít letištěm nebo vlakovým nádražím – semeništěmi mikrobů i v těch nejlepších dnech – aniž bych byl podroben fyzické prohlídce. Ani se nebudu se cítit pohodlně ve velkém davu cizích lidí.
Naše supermarkety zůstaly otevřené – nařízením úřadů – po celou dobu karantény, ale téměř vše ostatní je stále zavřeno. Každý den se však setkávám s otevřením dalších malých obchůdků. Mnoho z nich se však znovu otevírá s novým obchodním modelem: zákazník přichází k předním dveřím a stojí tam a řekne obchodníkovi co chce. Zákazníci nechodí dovnitř do obchodu. Obchodník přinese zboží k předním dveřím a přijímá platbu – nejlépe čistou a bezpečnou digitální platbou kvůli obavám, že se virus drží na bankovkách. Banky vpouští do svých prostor jen malé množství klientů. Ostatní musí čekat venku, dokud někdo neodejde; pak může vstoupit další.
Zajímalo by mě, jak dlouho to bude trvat i po skončení krize. Už teď mi přijde divné vidět člověka bez masky. Jedna trvalá změna, na které budu v budoucnu trvat, je to, že se cizím lidem nedovolím dostat se příliš blízko k mému synovi a určitě ne se ho dotýkat. Jako roztomilý sedmiletý chlapec, který umí čínsky, je rozkošný a všechny dívky (od 3 do 93) ho zbožňují. Dobře, i když jsem trochu žárlivý. Ale nedotýkat se!
Na konci této šlamastiky očekávám navýšení porodnosti, hodně diet a více než pár rozvodů.
Moje neteř právě dostudovala místní univerzitu a hledá práci v CQ. Velmi špatný čas na zahájení kariéry. Myslí si, že raději půjde studovat dál a za tři roky, až dostuduje, bude situace lepší. Pokud ne, bude si hledat práci, ale její vyhlídky nejsou moc dobré; bude mít hodně konkurence. Ty jo, její generace si vážně vytáhla černýho Petra! Opravdu špatné načasování.
Zdá se, že se Čína z krize vyhrabe, ale já se spíš bojím zbytku světa. Proto vás všechny vyzývám, abyste se připravili, zatímco máte čas, můžete se volně pohybovat a máte zdroje. Zde bylo po dobu několika týdnů téměř nemožné sehnat chirurgické masky. Stejně tak byly nedosažitelné latexové rukavice a antibakteriální čistič na ruce. Zásobte se léky, balenou vodou a potravinami, které nevyžadují chlad a přípravu, pro případ, že odstřihnout základní infrastrukturu.
Hlavně se pokuste mentálně připravit. Moje žena je dobrým příkladem. Je to holka z městská. (Její představou malého města je její rodné město 800 000 obyvatel.) Je pro ní téměř nemožné si představit, že nebude schopna jednoduše jít ven ze dveří a jít nakupovat, kdykoli si to bude přát. Nedokáže si představit, že je bez elektřiny, plynu a čisté tekoucí vody – nebo kabelové televize, mobilního telefonu a přístupu k internetu. Koncept hromadění zásob není součástí jejího pohledu na svět. Vyrostla ve světě, kde „ukládáte věci do obchodů“ a kupujete je pouze v případě potřeby. Každodenní nakupování potravin je zde běžnou prací, alespoň bylo. Zkušenost však může být tvrdá učitelka. Velmi brzo budou mít lidi mimo Čínu velmi málo času na to se připravit a změnit způsob myšlení. Pokud budete čekat, až budou obchody zavřené a lidé uzavřeni ve svých domovech, už bude pozdě.
Dobře, musím už končit. Syn má online hodinu. Tyto hodiny byly sestaveny ve stavu nouze, ale ukázaly se překvapivě efektivní, bez chyb, spolehlivé a zábavné. Děti se učí dál; rodiče se nezbláznili. Jedna věc, která se nezměnila, je náš přístup k internetu. Rychlost stahování byla pomalejší; když je doma 30 milionů lidí, digitální infrastruktura jede na doraz. Na konci této šlamastiky očekávám navýšení porodnosti, hodně diet a více než pár rozvodů. Obávám se, že dlouhodobé ekonomické důsledky budou také docela hrozné, ale když budeme mít štěstí, nebudeme se muset vyrovnat se smrtí milionů lidí.
Prosím vás všechny, dávejte na sebe a své blízké pozor.