Urgentní příjem ve Wuhanu, Čína, leden 2020.
Ai Fen, vedoucí urgrentníjo příjmu Wuhanské hlavní nemocnice se rozhodla vystoupit před veřejnost se svým svědectvím a přispět k osvětlení prvních dnů Wuhanské epidemie nového koronaviru (SARS-CoV-2) a propuknutí epidemie COVID 19 v Číně. Jak to probíhalo na urgentním příjmu ve Wuhanu během epidemie Covid-19 v Číně v lednu 2020?
původní článek (CN)
Ai Fen je jedním ze zdravotníků, který byl potrestán za šíření poplašné zprávy. Není však jednou z wuhanské 8(ENG), ale jak sama uvádí, je tou, která hvízdla první.
30.12.2019 narazila při procházení výsledků vyšetření jednoho z pacientů na neznámý typ respirační infekce. Na reportu červeně zakroužkovala “SARS koronavirus” a zaslala jeho fotografii společně s dotazem svému kolegovy, doktorovi ze studií. Ten samý večer se fotografie reportu začala šířit okruhem wuhanských lékařů, mezi nimiž se objevilo také 8 wuhanský lékařů obviněných policií ze šíření poplašné zprávy (takzvaná wuhanská osmička).
Touto akcí na sebe přivolala nemálo potíží. Byla označena za zdroj pomluv, poslána před disciplinární komisi, obdržela nebývale přísné napomenutí a důtku za šíření poplašných zpráv mezi odborníky.
Toto je překlad zprávy z titulního příběhu “Wuhanská doktorka 武汉医生” z časopisu “Lidé 人物”。
Zpětně Aifen lituje, že i přes přísné napomenutí a důtku neudělala více a nešířila svoje podezření především mezi doktory a kolegy, kteří již nejsou mezi námi. Slovo “lituji” během rozhovoru zopakovala mnohokrát. Od začátku epidemie COVID-19 zemřelo jen ve 3 hlavních wuhanských nemocnicích na 200 lékařů. Dnes sedí Ai Fen Zeng na oddělení urgentního příjmu, které v průběhu epidemie zažilo dny, ve kterých přijalo přes 1500 nakažených. Dnes je zde jen náš štáb, paní doktorka a jeden člověk.
Jak to všechno v Číně začalo
Prosinec – Přísné napomenutí a důtka
Loni 16.12. jsme na oddělení urgentního příjmu pijali pacienta z nezvykle vysokou teplotou, i přes veškerou snahu se nám nedařila dostat jeho zvýšenou teplotu pod kontrolu a žídné léky nezabírali. 22.12. jsme zavolali specialistu z plicního oddělení, aby provedl laváž a vyšetřil pacientovu plicní tkáň. Report vzorku zaslaného na externí analýzu se vrátil s nadpisem koronavirus. Ošetřující lékařka mi opakovaně připomínala, že výsledky tohoto pacienta značí nákazu koronavirem. Až později jsem se dozvěděla, že tento paciente pracoval v restauraci Huanan seafood market (restaurace hned vedle největšího Wuhanského trhu z mořskými plody).
27.12. jsme opět přijali na naše oddělení pacienta, synovce jednoho našeho kolegy, 40 let a bez jakékoliv známky nemoci. Jeho plíce prostě zkolabovali, jeho saturace kyslíkem byla pod 90%. Na oddělení jiné wuhanské nemocnice strávil v ošetřování kolem 10 dnů a nejevil známky zlepšení. Opět jsme provedli laváž a jeho vzorky zaslali na analýzu.
30.12. odpoledne mi kolegyně z nemocnice při tongjiské univerzitě poslala screenhsot wechatové konverzace(ENG) kde byla zpráva: “Nechoďte do Huananu(neplést s provincií Hunan), mnoho lidí tam trpí horečkou…”. Ptala sa mně jestli je to pravda a má si dělat starosti. V té chvíli jsem zrovna seděla před obrazovkou svého počítače, na které bylo zobrazeno CT typického pacienta nakaženého zápalem plic. Natočila jsem krátké 11s video a poslala jí ho zpět s poznámkou, že se jedná o CT pacienta, který byl dnes ráno přijat na urgentní příjem, a přišel z výše zmiňované restaurace/trhu.
Ten samý den odpoledne, jsem od kolegy dostala lékařskou zprávu z mikrobiologického vyšetření 46 lidí. Z té opět vyplývalo, že se zkoumají vzorky pacientů s podezřením na SARS koronavirus. Hned jsem se proto podívala do odborné literatury, abych si dohledala, jak se SARS šíří – blízkým kontaktem, kapénkovou cestou, kontaktem s plicní tekutinou nakaženého, !!velmi nakažlivé!! Dohledala jsem si také jaké jsou příznaky této nemoci – akutní respirační potíže projevující se především zápalem plic.
V tu chvíli mě polil studený pot. Měla bych to hned nahlásit plicnímu oddělení, ale ještě před tím jsem pro jistotu zavolala na hygienickou správu nemocnice a infekční oddělení. V té chvíli akorát vycházel primář plicního oddělení, který byl součástí týmu epidemie SARS v roce 2003, ze dveří na našem patře. Zastavila jsem ho a povídám mu, že jsme přijali jednoho pacienta z jejich oddělení. Seznámila jsem ho se situací. On se na mě podíval a řekl: “To je pěkný problém (麻烦mafan)”. Došlo mi, že jsem v pořádných potížích.
Hned co jsem domluvila s nemocnicí jsem přeposlala výsledky mikrobiologie s červeně zakroužkovaným SARS koronavirus své kolegyni. Schválně jsem to označila červeně, protože jsem na to chtěla upozornit a považovala to za důležité. Stejnou zprávu jsem také přeposlala do společné konverzace doktorů celého oddělení a připomněla jim ať jsou obezřetní.
Ten večer se ta zpráva začala šířit jako požár. Na screenshotu bylo mnou červeně zakroužkované SARS koronavirus. Mezi těmi, kdo se ke screenshotu dostali byl i Li Wen Liang. V půl jedenácté večer mi přišla zpráva z nemocnice, jejíž hlavní myšlenkou bylo abych svévolně nešířila zprávy o novém, neznámém zápalu plic, vyvarovala se šíření paniky a pokud přeci jen uniklá informace způsobí paniku budu pohnaná k zodpovědnosti.
V tu chvíli jsem dostala velký strach. Zprávu a upozornění jsem ihned přeposlala kolegyni. Ani ne za hodinu mi přišla další zpráva z nemocnice, která znovu opakovala abych nedovolila uniknout informacím z interní komunikace na oddělení. Na druhý den 1.1. před půlnocí mi sekční šéf nemocniční bezpečnosti napsal, abych se ihned zítra ráno dostavila do jeho kanceláře.
Tu noc jsem nespala, měla jsem velký strach a převalovala se na posteli, přemýšlela jsem o tom, že každá mince má dvě strany, a že i kdyby to nepřineslo žádné negativní důsledky, upozornit zdravotnický personál, aby byl obezřetný, není nic špatného. Ráno v osm, ještě než jsem dokončila vizitu, už mi volali abych se dostavila.
Na koberečku jsem byla extrémně tvrdě pokárána. Tehdy vedoucí kárné komise řekl: “Jako primářka oddělení urgentního příjmu naší nemocnice byste měla být profesionálkou! Jak je možné, že nemáte dostatek profesionální disciplíny abyste se vyvarovala šíření poplašných zpráv!?” To jsou jeho vlastní slova. Pak jsem byla instruována abych s nikým nekomunikovala na wechatu ani SMS, bylo mi dovoleno instruovat personál oddělení čítající 200 lidí jen a pouze osobně, nebo prostřednictvím telefonu. O novém zápalu plic mi bylo zakázáno mluvit a dokonce ani svému manželovy jsem nemohla nic říct…
Seděla jsem jako opařená a říkala si: Oni mě nekárají za to, že bych zanedbávala svoje povinnosti, ale spíš to vypadá, jako bych já sama pošramotila pověst celému Wuhanskému zdravotnictví. Byla jsem hodně zoufalá, většinou jsem svědomitá a oddaná svojí práci. Mám pocit, že vždy konám v souladu s předpisy a podle svého nejlepšího svědomí, tak kde jsem udělala chybu? Když jsem uviděla tu lékařskou zprávu, nejprve sem upozornila nemocnici. Se svými kolegy a spolužáky z medicíny jsem nesdílela pacientovi osobní informace. Jen jsem z profesionálního hlediska konzultovala případ nemoci. Pokud děláte ošetřujícího lékaře u velmi závažného případu a někdo z kolegů se vás ptá na otázky, tak prostě odpovíte. To je váš lékařský instinkt. Co jsem udělala špatně? Dělala jsem co doktor má dělat, co by normální člověk udělal, nebo co by každý člověk podle mě měl udělat.
V té chvíli jsem horečnatě vyhrkla: “Tuhle situaci jsem způsobila já, není to vina nikoho jiného, tak mě prostě zatkněte a odveďte do vězení.” Řekla jsem jim, že za daným okolností nejsem způsobilá zastávat svou pozici a pokračovat ve své práci, že si musím na nějaký čas odpočinout. Ale vedoucí komise nesouhlasil, a zdůraznil že právě nyní se ukáže jestli jsem schopná se polepšit.
Ten večer si pamatuji velmi dobře. Poté co jsem přišla domů, řekla jsem manželovy, že ať se stane cokoliv, musí se postarat o výchovu našeho dítěte. Jelikož našemu druhorozenému je teprve 1 rok. Manžel byl mými slovy velmi zaskočen a ja jsem mu až po vystoupení profesora Zheng Nan Shana 20.1., když oznámil přenos z člověka na člověka, vysvětlila co se mi toho dne stalo. Během těch 3 týdnů jsem všechny členy domácnosti urgovala ať nosí roušku a nechodí na místa, kde se schází mnoho lidí.
Leden – Další nakažená oddělení
Hodně lidí se strachovalo, že budu potrestána stejně jako další wuhanští doktoří. Ve skutečnosti jsem však policií nikdy stíhaná nebyla. Nicméně ten pohovor ve mě zanechal hluboké stopy, velmi hluboké. Když jsem se vrátila do práce tak jsem s nikým nemohla o ničem mluvit, odpovídat na otázky a měla jsem pocit, že se jako člověk zhroutím, že musím pracovat více zodpovědně.
Co jsem ale udělat mohla bylo ochránit pracovníky mého oddělení. Od 1. ledna jsem všem nakázala aby zavedli ochranná opatření. Každý musel nosit roušku, čepici a používat desinfekci rukou. Pamatuji, jak si jeden muž vykonávající práci sestry zapomněl nasadit roušku a já jsem ho na místě pěkně seřvala: “Příště, jestli nebudeš mít roušku tak ani nemusíš chodit do práce.”
9.1. jsem na příjmu zahlédla pacienta jak kašle na celé kolo. Od toho dne jsem požádala pracovníky příjmu, aby každému příchozímu dali ihned roušku/ústenku. V tu dobu ještě nebyl známý přenos z člověka na člověka a atmosféra v nemocnici velmi depresivní a nevraživá. Jeden doktor navrhl abychom si oblékali ochranný oblek, ale na poradě vedení byl jeho návrh zamítnut. Zdůvodněním bylo, že by to mohlo vyvolávalo paniku. Já jsem pracovníkům na oddělení dovolila nosit ochranný oděv pod doktorským pláštěm. Což bylo hodně absurdní.
Nevěřícně jsme pozorovali jak přibývají pacienti. Poloměr rozsahu byl stále větší a větší. Nejdříve to byli lidé z Huananské restaurace a trhu, pak lidé z jeho blízkého okolí a šířilo se to dál a dál. Neustále se zvětšoval rádius, ze kterého přicházeli nemocní. Hodně jich bylo nakaženo v domácnosti. Mezi prvními sedmi pacienty byl i syn ženy, která mu z restaurace poslala jídlo. Nakazil se i vedoucí lékárny, když podával pacientovi léky. Všichni byli ve velmi vážném stavu. Mě už začínalo být jasné, že se nemoc šíří i přenosem z člověka na člověka.
Často přemýšlím o tom, že kdyby mě tehdy tak strašně neseřvali a místo toho se v klidu zeptali, co k dané situaci vedlo, přizvali odborníka na plicní onemocnění a znovu jsme ten případ probrali, pak by ta situace byla lepší, nebo bych alespoň mohla mluvit s lidmi v nemocnici. Kdyby všichni už od 1. ledna zavedli ochranná opatření, bylo by tu o mnoho méně tragických osudů.
3.1. odpoledne proběhla v nemocničním areálu na Nanjing road konference urologů na které byl přítomen 43letý Hu Weiei Feng, nyní bojující o život. 8.1. odpoledne se na 22 patře stejného areálu konala oslava uspořádaná Jiang Xue Qingem. 11.1. ráno Hu Zi Wei, sestra z našeho oddělení urgentního příjmu, byla infikována. Ta byla pravděpodobně prvním nakaženým v centrále nemocnice. Ihned jsem volala vedoucímu lékařského oddělení a reportovala to. Později odpoledne na mimořádné schůzi bylo ustanoveno aby se název reportu změnil z “obě plíce infikované, virový zápal plic?” na “postupně infikované plíce”. 16.1. na posledním týdenním meetingu jeden ze zástupců ředitele nemocnice zopakoval: “Všichni uvažujte střízlivě a s chladným lékařským úsudkem, někteří vrchní lékaři by se neměli nechat vystrašit.” a jiný vedoucí se hned přidal “Neexistuje přenos z člověka na člověka, lze chránit, lze léčit, lze kontrolovat.” Den na to 17.1. byl Jiiang Xue Qing hospitalizován. Deset dní dní na to byl intubován a napojen na přístroje podpory životních funkcí.
Taková vysoká cena pro naši centrální nemocnici, jen proto, že se zdravotníky nebylo jednáno otevřeně. Náš urgentní příjem ani plicní oddělení nebylo tak zasaženo, jen díky našemu povědomý o ochranně a prevenci. Ostatní oddělení…na každém z nich někdo zemřel.
Byli to experti ve svých oborech, jejich znalosti nedocenitelné. Navíc s některými z nich sousedím, bydlíme ve stejném domě. Jiang Xue Qing byl workoholik. Pokud jste ho nezastihli na operačním sále, nebo jak se loučí s pacienty, tak jste neměli možnost s ním mluvit. Nikdo za ním osobně nešel aby mu to připomenul a vysvětlil, a on sám neměl energií ani čas se na to někoho ptát. Navíc by určitě řekl: “Jakou to má souvislost? Je to jen zápal plic.” Tak mi to alespoň popsali jeho spolupracovníci.
“Z pohledu dnešního dne, jako zúčastněná osoba, moc moc lituju, že jsem se, napomenutí nenapomenutí, nesnažila dál otevřeně šířit informace.”
Nový rok – Být naživu stačí
Když se mě 23. ledna, den před uzavřením města, ptal kolega ze stejného oddělení v jiné nemocnici, jaká je skutečná situace s akutními případy ve Wuhanu, zaptala jsem se ho jestli to chce vědět jako soukromá osoba, nebo jako zástupce organizace. Když řekl, že jako soukromá osoba tak jsem mu řekla pravdu: “21.1. jsme u nás na oddělení urgentního příjmu ošetřili 1523 pacientů. Trojnásobek běžného maxima. Mezi těmi 1523 pacienty jich bylo 655 s vysokou horečkou.”
Ten kdo to na urgentním příjmu v tu dobu zažil, na tuhle situaci do smrti nezapomene. Taková zkušenost absolutně převrátí váš pohled na život.
Naše oddělení bylo v první linii téhle pomyslné války. V té době už veškerá oddělení nemocnice byla plná. Nemohla přijmout ani jednoho pacienta. Jednotka intenzivní péče rezolutně odmítala pacienty s tím že tam mají sterilní prostředí a pokud někoho pustí, tak budou znovu nakažení. Zástup nemocných se bez ustání valil na naše oddělení. Nebylo kam posílat pacienty a ti se hromadili u nás. Neustále přicházeli noví a noví pacienti, čekali v několikahodinových frontách. My už jsme ani nechodili z práce domů. Nebylo možné oddělit nemocné na příjmu od těch zdravých na odchodu. Hala byla přeplněná nakaženými, operační sály, chodby…všude byli nakažení.
Do toho sem přicházeli rodinní příslušníci s prosbou: “Dejte nám nosítka, náš otec je v autě dole na ulici, potřebujeme ho vynést nahoru.” V tu dobu už bylo parkoviště zavřené, nikde nebylo místo k parkování, jejich auto se zaseklo na ulici a nemohlo dál. Nemohla jsem nic dělat. Vzala jsem nosítka, běžela s nimi k autu, ale na sedadle už ležel mrtvý člověk. Ptáte se mě jak jsem se cítila…bylo to strašné. Tenhle člověk právě umřel v autě, ani neměl šanci dostat se do nemocnice.
Takových případů bylo bezpočet. Lidé převedli své blízké, posadili je do sesterny a to bylo naposledy co je viděli, už je nikdy víckrát neuvidí. V noci na nový rok, když jsem přišla do práce, jsem navrhla abychom si udělali společnou fotku a měli památku na tuhle noc. Poslala jsem jí pak do kruhu přátel na wechatu. Toho času, nikdo neposílal blahopřání, nikdo neslavil, být na živu bylo dostačující.
Únor – Mám asi štěstí
Když mi bylo devět, umřel mi táta a já se tehdy rozhodla, že až vyrostu tak se stanu doktorkou. Když jsem šla na Gao kao(高考) tak jsem si podala přihlášky jen na lékařské fakulty a nakonec jsem se dostala na Tongjiskou universitu. Od roku 1997 pracuji v hlavní nemocnici kde jsem dělala kardiochirurga do r. 2010 kdy jsem začala pracovat jako primářka urgentního příjmu.
Urgentní příjem vnímám jako své dítě. Celý tým na oddělení jsem jsem měla možnost přivést k sobě, sjednotit a nechat spolupracovat. Tohle nebylo jednoduché. Za ta léta se oddělení rozrostlo a spolupráce se stále zlepšovala a já si moc vážím celého týmu a toho co jsme společně dokázali.
Před pár dny mi psala jedna sestřička, že se nedá srovnávat vytížené oddělení před a po nákaze. 6e jsou to nepoměřitelné situace. Před tím, než začala epidemie, jsme tu měli infarkty, mrtvice, vnitřní krvácení, otevřená zranění atd. To jsou typy případů, které k nám chodí. Když se nám podaří je zachránit, tak i přesto, že jsme zaneprázdnění, máme pocit zadostiučinění. Prostě jasně definovaný úspěch. Tváří v tvář každému případu máme jasně nastavené procedury. Máme zažité, co následuje, jak to udělat, když se vyskytne problém, kde najít řešení.Ale teď přicházelo extrémní množství kriticky nemocných pacientů a mi neměli nejmenší tušení jak je vyléčit, kam je dát. Nejen, že byl personál zaneprázdněný a unavený, ale navíc se potýkal s pocity bezmoci a smutku.
Jednoho dne v 8 ráno, mi jeden z mladých doktorů poslal zprávu, že nepřijde do práce. Máme tu nastavená pravidla, že takovou nepřítomnost je nutné ohlásit předem. Kde mám v 8 hodin ráno hledat náhradu? On se na mě přes rozeřval, že spousta nakažených byla na mojí zodpovědnost poslána domů a kvůli tomu jsme dnes přetíženi. Tak jsem se ho zeptala, jak by tu situaci řešil on, kdyby byl na místě primáře.
Po několika, dnech, když si odpočinul a vrátil se do práce, mi řekl, že se nebojí pracovat tvrdě, nebo smrti, ale že mu při pohledu na ohromné množství nakažených v tak krátkou dobu rupli nervy. Hodně doktorů kteří nám přispěchali na pomoc později, neustáli zdejší situace. Při setkání s tvrdou realitou to nezvládli psychicky, někteří se chovali hloupě, jiní plakali. Každý byl v absolutní nejistotě, kdy přijde jeho řada, kdy se nakazí.
Přibližně v v polovině ledna se nakazilo také vedení nemocnice. 3 lidé z vedení, ředitel naší jednotky i jeho dcera. V tu dobu, kdy to bylo třeba chybělo vedení. Byl to jen náš boj. Lidi kolem mě také začali padat. 18.1. v osm ráno onemocněl první doktor. povídá mi: “Paní primářko, od střední školy jsem neměl teplotu, ale teď jsem byl na CT a v plicích mám pocit, jako by mi po nich smýkali smirkovým papírem.” Hned na to mi sestra z infekčního sdělila, že má stejné příznaky. Ten večer onemocněla i naše vrchní sestra. V tu dobu jsem si poprvé uvědomila, že mám štěstí – čím dřív se nakazím tím dřív mohou opustit bitevní pole(myšleno nemocnici).
Tyhle tři osoby semnou byli v neustálém těsném kontaktu, já se soustředila na práci a čekala, že to přijde každým dnem, ale…nepřišlo. Všichni v nemocnici si mysleli že jsem zázračné dítě. Já sama jsem si myslel, že je to tím že mám astma. Tím že beru léky na podporu dýchání, které možná zabraňují aby se mi ten virus usadil na plicích.
Tady v Číně se na urgentní příjem kouká shora. Mezi všemi odděleními má ten nejnižší status. Je považováno za průchozí stanici kde se pacienti přijmou a pak odešlou dál. To se projevilo i během této epidemie.
Na začátku, jsme měli nedostatek materiálu a pomůcek. Jejich kvalita byla taky poměrně nízká. Když medici začali nosit do práce tyto ochranné pomůcky byla jsem velmi rozčílená. Na meetingu jsem nevybíravým způsobem to ostatním šéfům oddělení důrazně připomněla. Pomalu pak vybalili ochranné pomůcky, které měli ve svých zásobách, a dali mi je.
Dalším problémem bylo jídlo. Zatímco na ostatních odděleních mají kantýnu, tak tady není nic. Jak si postěžoval jeden z kolegů na na pčíjmu: “Mi tady na urgentním máme tak akorát jednorázové pleny….”. Všichni byli hodně naštvaní, že tady v první linii nemáme ani co jíst, zatímco na ostatních odděleních mají jídlo zajištěné. Prostě se o to nikdo z vedení nezajímal.
Náš kolektiv tady je opravdu úžasný, opouští první linii teprve až když onemocní. Tentokrát jsme tu měli přes 40 nemocných, tak jsem vytvořila na wechatu skupinu nazvanou “nemocní z urgentního oddělení”, ale vrchní sestra říkala, že to nevzbuzuje moc naděje, tak jsme jí přejmenovali na “urgentního příjem do toho”. Aby ani ti nemocní zaměstnanci nezoufali, aby věděli, že tady všichni táhneme za jeden provaz.
Všichni ti mladí medici tady byli moc šikovní, opravdu se snažili a jen kvůli mě si museli projít takovou zkušeností. Doufám, že až ta epidemie skončí tak stát navýší investice do všech oddělení urgentního příjmu. V mnoha zemích je na urgentní příjem kladen velký důraz a má mnohem větší důležitost.
Nic není perfektní
17.2. jsem dostala zprávu od té kamarádky z Tongjiské univerzity: “Promiň”.
V současnosti máme 3 doktorky jejichž celá rodina je nakažená. Jejich manželé, dědečci, babičky, dcery, sestry, všichni v rodině jsou nakažení. Ten dopad na lidi je obrovský. Nejen že lidé umírají, ale ti co přežijí si ponesou následky na celý život.
V naší skupině “urgentní příjem do toho” se hodně probírá zdravotní stav. Někdo se ptal: “Když mám klidový tep 120 mám se strachovat?” Takový stav je SAMOZŘEJMĚ znepokojující. To přináší celoživotní následky. Když zestárnou tak jejich srdce bude kolabovat. Jít na procházku do hor, cestovat…tohle už si mnozí z nich pravděpodobně nebudou moci dovolit.
Tady už se paní doktorka rozpovídala o kolegyních a své rodině, na konci však dodává: “Nikdo za mnou z vedení nepřišel, nikdo neřekl omlouvám se, nikdo se neomluvil. Přesto jsem stále přesvědčená, a tato situace mě o tom ještě vice utvrdila, že každy člověk si musí zachovávat své nezávislé myšlení, protože potřebujeme lidi, kteří se postaví a mluví pravdu. Svět potřebuje lidi, kteří vyjadřují různé názory, nebo ne?”