Konečně jsme se dostali do Panzhihua. Už je tma a doprava je poměrně hustá. S trochou bloudění a porušení několika předpisů se dostáváme na dálnici G5. Stále ještě se za průjezd nic neplatí. Cílem je nyní město Mianning. Několikahodinová jízda, pár zastávek na odpočívadlech, ale jinak nic zajímavého. Pokud tedy nepočítám naše brutální kungfu sestavy, které na každém odpočívadle vytváříme. Sunnini dokonce bere Alexe do náruče a já vše dokumentuji na sd kartu mého foťáku. Takovýma blbinama bojujeme proti únavě a vyčerpání.
Na cestě už jsme přes 12 hodin a já raději kontroluji, zda je řidič při smyslech. Děvčata spí na zadních sedadlech a do uší nám klátí svoje tony Michael Jackson. Kromě politiky, vzdělání a kultury rozebíráme taky víno, ženy, zpěv…ano, nechám si to pěkně pro sebe a část dostanete v pěkně vyměřených dávkách v některém z kulturních postů.
Začínáme koketovat s myšlenkou jízdy v průběhu noci. Blíží se 3 hodina. Auto stojí na jednom z bulvárů poblíž centra Mianningu a já s Alexem běháme po okolí. Je mi kláda jak prase a chce se mi brutálně spát. Jako navigátor udržuji řidiče neustále při smyslech a tak se mi žádného odpočinku nedostalo. Spěcháme zpátky do vyhřáteho auta. Objíždíme celý blok ještě jednou…hele, hotýlek. Svítí se tam a dokonce je někdo v recepci. Holky se hned běží poptat, ale už ze stylu zpáteční chůze je mi jasné, že ubytko nebude. Respektive ono je, ale za 100 RMB na osobu ve společných prostorech a bez sprchy. Hned vedle je další hotel – Interkontinentál či co, ale tam je to příšerně drahé. Demokracie úřaduje a hlasování není jednoznačné.
3:30 – Pojedem v noci, takže se musíme posilnit. Zastavujeme na nejbližší benzíně pro zásoby snacku a abychom uvařili vodu na sáčkovou polívku. I přesto, že přes den je tady docela teplo, v noci a speciálně nad ránem vám přimrznu spoďáry k zadnici. Na dvě várky vaříme instantní nudle alias pao mien. Okukuje nás k tomu jeden zatoulaný ošklivý, ale opravdu strašně ošklivý pejsek. Kdo pamatuje Svěrkovu Gejšu, tak něco s podobně ušmudlaným rypáčkem ale navíc opelichaný. Chlapec, nebo je to fenka..? Každopadně dostává klobásku. Prvotřídní uzenina ze Sechuanu. První dva kkousky mu docela jedou, ale ten třetí už jen donese na místo a nežere. No chlapče, nejsem si jistej, jestli to ta psí slečna pro kterou to schováváš ocení. Ani pořádně nedorazím svojí porci polévky a už se startuje. Je 4:15 a naše ranní štace začíná.
6:00 – po téměř dvou hodinách a jedné zastávce už to Alex nedává. I přes obrovský odpor, strach a úzkost se musí vzdát volantu…a předat ho do rukou mé zvrácené maličkosti 🙂 Ještě je tma. Upravuji si sedačku a zrcátka. Ready, steady, GO. Motor zařve pod nátlakem na plynový pedál. Ještě tu ručku bych mohl odbrzdit. Ztroskotal jsem na ní tehdá při prvních jízdách…tady jde o kulový, ale vypadám jak Trautenberk. Světla, svítí…ostříkovače, stříkají…stěrače, stírají…Vyrážím do chladného jitřního vzduchu. Navigace mi zastiňuje pětinu výhladu na vozovku. Druhou pětinu my sežere její odraz v okýnku. Naštěstí, pokud je vozovka rovná, mám horizont přímo v mezeře mezi navigací a jejím odrazem. No problema, takhle to odřídím. Přidává se mlha, ale ve 110, se mi nechce hledat, kde se zapínaj mlhovky. Aut jezdí stejně poskrovnu takže to kálim a jede se dál.
Číňani zásadně prdí na nějaký pravidlo levýho pruhu. Tady si každej jede kde chce a pokud potřebuje předjet, tak použije volnej pruh. Čili předjíždění zprava je normál. Jak mi je vzápětí vysvětleno, jedná se o zdejší regulejšn. V levým pruhu se může jet 90-110 a v pravým 80-100. Nevidím moc rozdíl, když mě blázni zprava předjíždějí 160kou.
Další specialitkou je blinkr, kterej zapínají pokaždý, když je někdo předjíždí. To prostě proto aby tan za nima věděl, že nespí a pojedou stále ve svým pruhu dál. Každej druhej vám pak projistotu blikne dálkový do zrcátek, aby se přesvědčil, že vnímáte a víte o tom, že vás předjíždí.
Troubení už ani neregestruju, protože tady se troubí furt a kvuli všemu. Nejčastěji v situacích, kdy si řidič není jist, co se ne vozovce stane. Osobně mi to nepřijde jako uplně blbej nápad, jen na to nejsem zvyklej…vlastně teď, po sedmi dnech, už jo.
Chvíli po svítání a 200 ujetých kilometrech se opět střídáme. Alex si ověřil, že nejsem uplně marnej řidič a navíc už budou vylézat prasátka z hnízdeček, takže by nám mohly natáhnout pořádnou pokutu.
Konec cesty už se nese ve veselém duchu. Hodnotíme, vyčítáme, vzpomínáme a jedno je jisté, nezapomeneme. Ještě skáknem na snídani a můžeme to rozpustit.
Vynikající výlet na který budu dlouho vzpomínat. Najeli jsme přes 2000 km a užili si pořádný kus legrace. Nehledě na krásy, které jsme měli možnost shlédnout a nafotit. Pokoukejte a pokochejte se taktéž na picase.