Uf, tak jsem zpět a konečně píšu na klávesnici…
Probouzím se v 7:00. Jsem docela vyděšenej. Dneska se mi zdál dost strašidelnej sen…mám dost sil a tak ho začnu zapisovat. Už se to snažím dělat njaký ten pátek. Většinu snů si nepamatuji, některé jsou tak zmatené, že nejdou převést do srozumitelné psané formy a ty co zapíšu mají velmi daleko k tomu, co se skutečně ve snu odehrálo. Slova jsou v tomhle případě silně nedostačující. Pocit, který mě dnes probudil je hodně skličující, plný úzkosti, samoty a neporozumění. Už aby byl na papíře a pryč z mojí hlavy…z mého srdce.
Na plno se probouzím teprve po půl deváté. Alex už je na nohou. Mě dostává z postele hlavně včerejší pivo. Sprintuju na záchod, ještě že jich tu mají dostatek. Slunce už ozařuje dvorek a já se těším na cestu domů. Né, že by mě to tady nebavilo, ale čisté prádlo, vlastní postel a PC po ruce mají něco do sebe. Navíc mám koupenou jízdenku na vlak, který nesmím zmeškat.
Oblíknout, vyčistit klofáky, sbalit a hurá do města. Nakoupit suvenýrky a pozřít snídani. Na tu se uchylujeme do místní nudlárny, rozuměj restaurace, ve které vaří různé druhy nudlí. Dávám si klasiku – hovězí nudle. Borec si dává pořádně na čas…….už se to nese. Chuť slušná, pálivost střední, ale jinak je to bída. Masa tak na špičku čajové lžičky a žádná zelenina. Zklamaní završuje požadavek 10 RMB. Tohle byla sprostá ranní zlodějina.
Jdem shánět suvenýry a poslat nějaký ten pohled. I přesto, že máme Old Town zmáknutý a víme kde co nakoupit, trvá nám to přes hodinu a půl. Největší zdržení se koná na poště…kdo by to jen čekal, že? Neprodávají tu samozřejmě jednotlivé pohledy, ale jen sady. Nevadilo by mi to kdybych chtěl posílat pohledů 10, ale já chci poslat 2. Spílám zdejšímu pokroucenému biznisu a všimnu si velkého nápisu nad hlavou…”Postcard monopolist”…tak odtud vítr vane. Jasně, že klucí nemusejí prodávat jednotlivě, když jsou jediní kdo prodává pohledy.
Je právě 11:30 a zlaté Suzuki Alto vyráží z Lijiangu směrem k hranicím provincie Yunnan. V plánu je dnes najet alespoň 600 km. Beru na klín meloun, co Alex koupil zatímco na nás čekal a zapínám pás.
První zastávka je na focení. Pod námi je opět úsek Yangtze a vodní elektrárna. K ní se vine asfaltka přes mnoho vrstevnic a společně s mléčnou Yangtze na dně údolí vytváří příjemnou scenérii. Jen jednu stojčičku a jedem dál.
Pořádná zastávka přichází teprve ve 13:30 na 50 km. Horské cesty ukrajují málo z kilometráže, za to hodně z nádrže. Klobásky šetříme na horší časy, ale protože je poslední den tak je hupky dupky zbaštíme. Na strmých svazích hor toho moc neroste a dřeva je poskrovnu. Na rozdělání ohně to však zcela postačuje. Upravíme ohniště tak aby vyhovovalo větrnému počasí. Za těch několik dní už jsme pěkně sehraní. Zatímco Sunnini připravuje klobásky, Alex vaří vodu na nudle. Já se starám o dřevo a Lily připravuje ohniště k zážehu. Jde nám to pěkně od ruky a tak za chvilku užíváme plodů naší práce. hmmmm…Opékaná klobáska s krekry. Nejen, že jsem jí poctivě upekl, ale taky jsem masožravec co dlouho nedostal řádný masitý sousto. Parádní výhled na zelené údolí mezi vrcholky hor a slušný žvanec. Tak přesně proto cestujeme.
Už střídám 3 CD, projeli jsme kolem náklaďáku převážejícího prasata, ale z hor jsme se zatím ještě nedostali. Stále směřujeme do Panzhihua. Navigace hlásí ještě 80 km. Slunce se sklání k obzoru a je mi jasné, že za světla se nikam nedostaneme. Moje tušení navíc podtrhuje úžasně upravená vozovka. Necelých 30 km před městem se mění v rozježděný tankodrom a rychlost nepřekročí 20 km/h. Ani ty SUVčka si to netroufnou. Stavíme na večeři. Na všech je zřetelná únava.