V síti

Dokument o úchylárnách a pedofilech na českém internetu, je spíše podařeným PR proti bezuzdnému sdílení osobních dat, používání sociálních sítí a internetových ptáků.

První dokument, který jsem viděl v kině a bylo na něm velmi rozmanité publikum, ve kterém nechyběli ani náctiletá s rodiči. Stopáž je poměrně dlouhá. Herečky(?) samy často v konverzaci opakují, že doma nejsou samy a jsou první kdo v konverzaci na tuto skutečnost upozorňuje(alespoň z pohledu diváka to tak vnímám). V kině jsem se v mnoha chvílích sám cítil jako uchyl když jsem i přes rozmazané a pixelované fotky ptáků(a že jich tam v průběhu dokumentu uvidíte opravdu velké množství) poslouchal ty jejich kecy. Na druhou stranu nahé fotky druhotných pohlavních znaků dívek/figurantek pixelované nebyly.

Častý pocit během sledování byl údiv, zhnusení, nechuť, stud a odpor.

Na film jsme šli celá rodina společně. 

O tom, že film minul branku ne prostorově, ale hlavně časově svědčí i to, že se kino několikrát zasmálo v ne příliš úsměvné momenty. Jak může tenhle dokument hlásat otevírání diskuze (a o čem vůbec) a zároveň vyvolávat ironický, nikoliv pobavený smích v divácích. 

Nejvíce film vypovídá o neschopnosti rodičů komunikovat s dětmi a to i přesto, že se tam ani jeden rodič neobjeví. 

Užasnutí celého štábu s prostřihy na ubrečené obličeje ženského osazenstva působí prvoplánově, ale do důsledku je smutnou připomínkou, že na internetu mnohem častěji narazíte na zm*dy než na pomocníky. I tak mě mé kritické já nenechalo v klidu a ihned ho napadlo, že ten “pan hodný” to dělal jen proto aby se holkám dostal líp na kobylku. “Je to hnus velebnosti”, ale v takovémhle světě dnes žijeme. V té souvislosti nechápu, jak může hype kolem filmu mluvit o převratných odhaleních a odhalování tabu. 20 let internetu udělalo z lidí otrlé vševědy a podezřívavé hatery. Jediný na koho může film působit jako otvírání tabu a diskuse je ten kdo byl zavřený 20 let ve sklepě kostela a ani na to TV se nepodíval.

To, ale možná vychází i z toho, že film stejně jako reklama cílí na určité publikum, a to s kalibrem přímo megatunovým. Tlačí neznalého diváka, stejně jako reklama, k tomu aby cítil a reagoval tak jak chce tvůrce. Dává málo volnosti v interpretaci, i přesto, že se tak na oko tváří. Proto i ve chvílích, kdy má našlápnuto na skutečnou dokumentařinu to tvůrci zazdí(možná prvoplánově). Já osobně vidím hodně nevyužitého potenciálu v závěrečné konfrontaci s „muži za kamerou” a naopak zbytečné opakování „ptáků” v hlavní mase stopáže.

Nejsem si jist, kdy holky/herečky jen hrály a kdy se do rolí vžívali natolik, že improvizovaly v rámci role, stejně tak výběr a zařazení záběru s precizní až hororovou hudbou má jasný cíl.  

Film je sám o sobě kampaní a podobně jako ve své době český sen, má skvělé PR a veze se na perverzní zálibě lidí ve škodolibosti, šmírování nekalostí a společenský anonymizovaný lynč těch druhých, těch špatných, těch hloupých, úchylných lidí. Stejně jako letákové kampaně prodávali český sen, tak bannerové a facebookové kampaně předprodali V síti.

Do kopy mě(člověku jež s vývojem internetu vyrostl) V síti nic moc nedal. Utvrdil mě v tom, že internetové sociální sítě jsou plné svi*í co chtějí využívat ty méně zdatné a znalé a taky v tom, že jeho primárním účelem není svobodné šíření informací, ale masturbací – ať už fyzických nebo duševních. 

PLUS – dobrý vizuál, je v tom cítit hodně poctivé práce a zájmu. Kladně hodnotím účast odborníků v oboru a spolupráci autorů s výzkumníky, policií a psychology. Snaha zapojit i výpověď druhé strany a ukázat také tu dobrou tvář komunikace na internetu.

MINUS – čísla nejsou vysvětlena a jsou záměrně prezentována na konci projektu aby si divák v těch 2458 žádostech o přátelství představil těch 8 úchylů, se kterými se dívky v tom sestřihu setkali. Špatná až ostudná práce dramaturga pri finální konfrontaci s jedním z pachatelů. Nejednoznačnost, která v dokumentu panuje ohledně toho kdo iniciuje hovory na skype.

Mámy z tohohle dokumentu budou mít noční můry a tátové hned zapnou na tabletech parental-lock aby se děcka nedostali k těm uchylárnám/kům. A to vše místo toho aby týdně alespoň hodinu strávili s dětmi v upřímné konverzaci o světě za zrcadlem (rozuměj internet).