Author: Martin Holeček

Jídlo bylo super, lokální kuchařka nám připravila květák na palivych paprickach, smažené vepřové a vařené tofu na zelenine….když už jsme u toho jídla.

Jsou 2 odpoledne, nás přepadl krucibrich, fotek máme plne sd karty a stale ještě jsme nenasli nocleh. Zastavujeme u jednoho z domků na břehu. Nevypadá to na restauraci…zkoušíme hulakat "Lao ban". Nacházíme několik stolu a zidlicky. Je to restaurant!

Po chvilce dohadování volíme rybu. Jsme u jezera pro krista. Dokonce si můžeme vybrat vlastní kousek primo z akvárka. Půl kila za 40 rmb. Připravena pro me netradičním způsobem, vařena, je velmi chutná a samozřejmě paliva. Debuzirujem si pěkně v klidku o samotě a jedinej previt co nám ničí slunecnou idilku je prudký vítr. Pohodu ukoncuje příjezd rozvetvene rodinky. Hned se nás ptají jaká je ryba. Ha Martin rozumí a odpovídá pohotove hen hao. Sve překvapení neskrývaji a hned se dame do řeči. Tentokrát už beze me…to je vyšší level. Všechno zlé k něčemu dobre a tak se v záplavě zdvorilostnich témat dozvidame o příjemném a levném hotylku hned za další zatáčkou. Lepší než to hledat v googlu.

Ubytování nachazime přesně podle popisu. Mosuo grand hotel (mo suo da jiu dian se nachází primo) leží na jihozapadnim břehu lu gu hu. Výhled z pokojů je primo na hladinu a cena je velmi příjemných 50 rmb za osobu na noc. Pokoj je pro čtyři. Berem to a ani se nesnazime smlouvat.

Slunce stale ještě hřeje. Loďky nebo kolo? Toť otázka. Narozdíl od Hamleta se s tim moc nese*eme a míříme směr přístav hned po ubytovacce. V odpoledním slunci cvakam o 106 a to se taky projevuje na baterce. V téhle nadmořské výšce ta svina nechce vůbec držet. Hazim cely slavný kompakt do baglu a valim k molu. Tam je turistů jak na Václaváku a zatímco se snažím premoct znechucení děvčata zjišťuji, že lodka nee. Je moc vetrno. Vlastně si na ten vítr dneska stezujen všichni. Alex kvůli řízení. Lily kvůli zimě. Sunnini kvůli vlasum. Me je to uptime u salámu a na loď bych šel I za deště. Service not provided, musíme si pomoc sami. Cyklistika byla jasná volba. Alespoň pro me. Za 10 rmb na hodinu půjčují bicikl a pěkně provetram zapujcenou sumku.
Počasí nám fakt přeje a tak je projizdka osvěžující změnou oproti jízdě v autě. A ten vítr…aspoň mi cechra vlasy a dává pocit, že fakt žiju.

Po návratu na hotel me čeká nemile překvapení. Sprchy mei you. Coz o me ani tak nejde, ale to ostatní me v tem autě musejí cuchat. Stejně je to se socialkou. Abych to tak … No machrujes, ale hajzly mate na chodbě. Tady v "grand" hotelu to je v přízemí, ale to na absurdite nic nemění. Jako správný skautik se oslouchnu pod studenou vodou. Koupání v jezeře mi zakázali. Silná budhisticka víra jej považuje za posvátné, takže moje pozadí I popředí v jeho 10 stupnovych vodách nesmocim. Beru za vděk alespoň hadici na dvorku. V tech 14 stupních ve stínu to není zrovna medík, ale me exhibicionosticke já je velmi potěšeno, když procházející rodinka vyvalí kuadla na můj obnazeny bílý brich. Trochu si ulevim po česku a veškeré cinanstvo čučí ještě o něco vic. Tenhle Lao wai je definitivně divnej. Společně si pomáháme při umyvani vlasů a za hodinku a půl už se zase citime jako lidi.

Slunce již zapadlo a žaludky nás upenlive prosí o trochu pozornosti. vybíráme místní restauraci tibetského typu a pochutnavame na místních specialitach. Vařené jezerní rasy, smažené zelené papriky na octu nebo místní domaci jogurt..po všem se jen zaprasilo. 136 rmb za menu pro 4 v srdci resortu mi přijde jako přijatelná cena.

Ještě se snažíme zastihnout místní show u otevřeného ohně, ale přicházíme pozdě a jediné co si užijeme je nástup místních umělců a proslov jejich šéfa v místním jazyce. Ne, zdejší minorita opravdu nemluví čínský. Sice ji rozumí, ale tradičním jazykem není. Bereme za vděk alespoň procházkou. V bezmesicne noci se na sametově temném pozadí třpytí nepřeberné mnozstvi hvězd.

Na zdejší hvězdnou oblohu budu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Sent from my HTC Desire VT

Vyspal jsem se narame. Přesto, že tenhle youth hostel ma asi nejodpornejsi sociální zařízení co jsem kdy viděl a během noci se jeden borec na pokoji poblil z přemíry alkoholu(asi mel vic než dvě pivka), cejtim se svěží. Vola Alex, že uz stepuji na břehu jezera a slunce se dere zpoza hor. Mrknu na hodinky – 8:00! Předpovídaný východ slunce v této oblasti je hlášen na 7:30. Rychle na sebe nahazim oblečení, čapků foťák a letím na pláž. Akorát. Slunce právě vysila své první paprsky na klidnou hladinu jezera a já okamžitě hledám vhodnou kompozicí. Není to až tak easy, jelikož stejnou věc se rozhodlo udělat 980 čínských turistů. Alex nikde, ale není čas hledat zbytek grumpy, je čas na focení.
Nacvakano, uděláno. Volám, kde se schovávají ostatní. Alex me potkává na cestě a zatímco já se připojují na vyhlídce k devcatum, on to hasí na záchod s nákladem včerejší večeře. Odvážný to chlapík.

Jelikož situace na sociálních zařízeních nenechává chladným jen me, ale především děvčata, rozhodujeme se co dál…je nádherné ráno, slunce svítí a hřeje naše prokrehle tváře…ted je čas na procházku po pláži, rozhodnuti přijde později.

Téměř všude na břehu jezera rostou vrby. Jakmile zjistím, že na nich vyrůstají mladé proutky, neváhám ani chviličku. Jeste nikdy jsem nepletl pomlazku v únoru. Všechno je jednou poprvé. Vzpomínám na Brasovskou zoo a village park, kde jsem pletl pollazku v září. Dávám číňanům kulturní prezentaci na téma Velikonoce a pletu malou vykonavatelku me oblíbené tradice.

Dvacetiminutovka na kamenité pláži nám procistila hlavy. Dame je dohromady a vyjde z toho následující plán: najít nový hotel, najmout lodku a projet se po jezeře, případně najmout kola a obkrouzit jezero, hiking je tu možný vždycky…plan B zahrnuje cestu dál a hledání ubytování až v noci.
Checkujeme hotely, ale jejich cena je premrstena. 560 rmb za prespani je na nas moc..startujeme sportak a vyrazíme hledat hotel dál po cestě.

Nádherné počasí a clenity terén svádí k zastavkam a pořizování fotodokumentace. Na jednom z odpocivadel opsi děláme malý piknick. Balíček vlaskych ořechů od místní dívčiny, poslední zásoby ovoce a horká voda na zapiti. Kromě jídla delam kupu blbostí. Kdo by rekl, že ve třiceti bude taková prdca dělat kohouti zápasy. Bavime se královský a střídající se auta fotekchtivych turistů ani nevnimame. Bitva je nerozhodna dokud lily nestáhne sunini kalhoty:) Rána pod pas a diskvalifikace nás nemine. Soupeř to však s holým zadkem vzdává.

Děcka projíždějících rodinek na mas koukají s úžasem a se dvěma se dáváme do řeči. Holčička kolem 10 a její brácha právě krmí svoje hladova bříška instantnimy nudlemi a nedá jim to aby se nezeptali Odkud je ten bílej pan. Sunini mi to tlumočí a já s úsměvem a notnou dávkou soustředění odpovídám jie ke a dokazují svůj mandarinsky skill. To a le mask upovídané dame nestačí a začne na me chrlit záplavu dalších otázek…nejlepší příležitost na procviceni cinstiny, kterou jsem doposud dostal. Zkouším skoro všechno co jsem si zapsal a můj assassini notysek plesa nad svou užitečností. Žádná romance však netrvá věčně a tak dávám me čínské kamarádce sbohem a naviděnou – samozřejmě čínsky 😉

Další zastávka je na skutečně jídlo. Ale to vám nápisů až po obědě. Právě stavíme v horké vesničce a snad něco ulovime.

Sent from my HTC Desire VT

Sakraprace, keby to aspoň ti cikáni slavili najednou. Vstávat v pet třicet kvůli tomu že nějakej bambula ma posunuty hodinky…zavírám okno a jdu zase spat.

Sedm třicet. Rani ptace dál doskace, přesně tohohle hesla jsem se v osm konečně vykopal z postele. Zatímco bušení delobuchu už je v nenávratnu, já se na rychlovku balim a hazim do baglu všechnu serepeticky. At je to jak chce komerční, přespavani v hostelu/hotelu ma svoje výhody. Nabitý mobil, nabity foťák a pohodlná postel společně s teplou, soukromou a čistou sprchou je fajn.

Odjezd byl naplánován na osmou hodinu, ale shánění snídaně a dámska výprava se trochu protahlo, takže nakonec jsem ještě čekal. Nebylo to však úplně marne. Nachytal jsem nádherné fotky svítání nad panzhihua. Je devět a konečně sedíme v autě. Vypadá to na velmi slunecny den. Zastavujeme…vlastně nezastavujeme, my se toho policajta ptáme za jízdy! Jednoducha logika. Kdo by mohl vědět kudy se vydat směr lu gu lake, hele policajt. Kupodivu nas rovnou nestaví a nepali nám pokutu jak svina, nýbrž zpomaluje a je na ném vyset jak přemýšlí. Posílá nás do kopce směrem na západ. Coz je fajn protože nám sluníčko svítí do zad. Kousek za městem me Alex žádá abych vystřídal za volantem. Skryvam svou radost a se stoickym klidem rikam: ” if you want”…zasednu a užívám si pocit jízdy v cine. Male alto je taková pojizdna nákupní taska, ale ma to pedály a žádnej automat. Řezu zatáčky v ostrém stoupání a dávám bacha. Kilometry moc rychle neubihaji, za to převýšení se mění dramatický. Odhaluje se nám pohled dolů do údolí a je to nádhera. Začínáme stavět abychom nacvakali fotky. Alex doufal, že si trochu odpočine, ale svůj boj s uzkosti o zlatavou pojizdnou rakvicku prohrava po dvaceti minutach a druhé zastávce na focení. Sakra to jsem tak spatnej ridic?! No nic, měníme  pozice a ja se odebíram na sedadlo spolujezdce. Asi je to tak lepší, stejně nemám čínský řidičák a mohlo by to dopadnout špatně.

Cesta je umorna a dlouhá. Vyne se ubocím skal, lemována jest ryžovými policky, rozestavenymi hotely a příležitostně vesnicí. Čas si kratime zpěvem, hraním slovních her a hovorem na nejroztodivnesi témata.

Po druhé hodině stavíme na oběd v jedné z horských vesniček. Mr. Hunger se slečnou žízní nás dostaly a tak se na ten první den v roce hada sažíme urvat něco k jídlu. Tradičně hulakame z auta na lidí abychom se dobrali nějakých kompaktních živin. Druhý typek už nás skeruje sparavne a sedíme v restaurace. Zatimco me si všichni fotí, alex a sunini objednáváji, tak Lily lozi po kuchyni. A to je chyba. Jak je tady v zemi středu zvykem, kuchaři se do kuchyně neleze. To vas pak taky pěkně rychle může přejít chuť. Co naplat, Lily nebude, tak to sdlabu ja. Jako správný Čech si taky, vzhledem k tomu, že řídit už nebudu, dávám též tekutý chléb národa našeho. Respektive cinske skoropivo.

Dlabanec je super, ale musíme dál. Odpolední cesta je o poznání horší. Sama nerovnost a popadane kameny nás vehementně zdržují. Nehledě na bezohlednost zdejších řidičů, cesta ju už tak velmi nebezpečná.

17:00 – Dál se nejede. Před námi je to co zbylo z mostu pres drobnou horskou ricku. Hromada hlíny a spadaneho kamení z tohoto místa vytvořili neprujezdny bod. Když stavíme pres tim nadelenim, opravdu se bojíme, že to dál nepůjde. Když, ale vystoupime tak je jasné, že ta ostatní auta co nás predjela to musela nekudy objet. Dochází mi proc tu téměř všichni jezdí suvckem. Raději všichni vystupujem a necháme Aleše T to přejede sam. My hopkame po zničeném mostku. Na druhé straně už nás vita motorkarsky farmář/ farmarsky motorkar. V hrejivem zapadu slunce si dava siestu. Jeho kolega leží opodál v trávě. Ptáme se jal daleko to je ještě k jezeru a jestli je cesta ve stejném stavu I v dalším úseku.  Ujišťuje nas, že je to mnohem lepsi. Dame se s ním do řeči a  Uděláme si rovnou zachodovou pauzu . Borci si nedávají siestu jak isle se domnívali, ale přetrhl se jim řetěz a čekají až jim z vesnice přijde někdo pomoct. Lezernost a klid se kterým si Uzivaji tuhle nepříjemnost bych chtěl taky ovládat. Nafotil jsem si jeho motorku a vyrazíme dál.

Farkarkar bud kecál a nebo ma jednoduše jiný standard, protože p poslední úsek cesty nám trval další 2 hodiny. Do resortu lu gu lake se dostáváme pri západu slunce. Vyuzivame nás mladistvý vzhled a studentské Id abysme se dostali dovnitř za polovic. Mimochodem všem je pres třicet, a já jsem tu nejmladší:)

Západ slunce sice nestihame, ale za to pozorujeme úžasnou hvězdnou oblohu při noční procházce. Ráno chceme chytnout východ slunce…takže papa pála zase příště.

Sent from my HTC Desire VT