Holistr

When I arrived to Chongqing,  for obvious reasons, I have not had much friends. My only connection to the outside world became people I met on-line, my co-workers and AIESECers. However, right at the beginning I was lucky to spot www.cqexpat.com. Here all the foreigners and Chinese can meet and exchange their stories, experience and find friends. Thats how I met Audrey.

We met in front of her campus and went to nearby restaurant. It is never easy to meet new people, especially in such a strange environment. The language barrier, the different culture, approach anxiety. Everything was gone in a matter of minutes and Audrey had such a lovely British accent.

When meeting with Chinese, you can be sure you are going to eat something. As same as in Czech we storm the pub and have couple of beers, here in Chongqing they will take you to the nearest hot-pot restaurant. Audrey took me to a restaurant nearby her campus, where they are preparing traditional meal. Chongqing Grilled fish. Since Chongqing is sitting on confluence of two big rivers, fish is very common meal in here. This type of Grilled fish with all different spices is traditional in the area and is very popular. Some travelers are coming to Chongqing just to try this Grilled spicy delicates.

First you have to pick your meal:-) It is not for the weak, cause you have to point your fish out of all those in huge fish tank. So if you have a touchy nature like me, please let someone else pick the fish for you. You can ask for a bowl of rice if you wish and tea is always available on every table. When you are lucky and there is not much guests, in 20 minutes a small grill will land on your table. On a baking hot pan you can not even see the fish under all the spices… garlic, toasted Sichuan peppercorn, dried chilies, onions, ginger and more. A little digging will reveal the grilled fish cut into halves, drowned in oil. All this condiments form unique spicy taste. One medium fish is enough to fill belly of 2 and price will not exceed 80 RMB.

This Chongqing Grilled Fish is definitely asking for being accompanied by a cold beer.
Maybe nextime:-)

Looks: 7
Smell: 6
Spiciness: 5
Satisfaction Factor: 5


Overall: Good, Very good

Price TAG: 76 RMB(Food for 2 hungry people)

Should you ever travel to Chongqing, don’t miss the opportunity to taste Spicy Grilled Fish in local restaurant, cause you will definitely taste something special.

Konečně jsme se dostali do Panzhihua. Už je tma a doprava je poměrně hustá. S trochou bloudění a porušení několika předpisů se dostáváme na dálnici G5. Stále ještě se za průjezd nic neplatí. Cílem je nyní město Mianning. Několikahodinová jízda, pár zastávek na odpočívadlech, ale jinak nic zajímavého. Pokud tedy nepočítám naše brutální kungfu sestavy, které na každém odpočívadle vytváříme. Sunnini dokonce bere Alexe do náruče a já vše dokumentuji na sd kartu mého foťáku. Takovýma blbinama bojujeme proti únavě a vyčerpání.

Na cestě už jsme přes 12 hodin a já raději kontroluji, zda je řidič při smyslech. Děvčata spí na zadních sedadlech a do uší nám klátí svoje tony Michael Jackson. Kromě politiky, vzdělání a kultury rozebíráme taky víno, ženy, zpěv…ano, nechám si to pěkně pro sebe a část dostanete v pěkně vyměřených dávkách v některém z kulturních postů.

Začínáme koketovat s myšlenkou jízdy v průběhu noci. Blíží se 3 hodina. Auto stojí na jednom z bulvárů poblíž centra Mianningu a já s Alexem běháme po okolí. Je mi kláda jak prase a chce se mi brutálně spát. Jako navigátor udržuji řidiče neustále při smyslech a tak se mi žádného odpočinku nedostalo. Spěcháme zpátky do vyhřáteho auta. Objíždíme celý blok ještě jednou…hele, hotýlek. Svítí se tam a dokonce je někdo v recepci. Holky se hned běží poptat, ale už ze stylu zpáteční chůze je mi jasné, že ubytko nebude. Respektive ono je, ale za 100 RMB na osobu ve společných prostorech a bez sprchy. Hned vedle je další hotel – Interkontinentál či co, ale tam je to příšerně drahé. Demokracie úřaduje a hlasování není jednoznačné.

3:30 – Pojedem v noci, takže se musíme posilnit. Zastavujeme na nejbližší benzíně pro zásoby snacku a abychom uvařili vodu na sáčkovou polívku. I přesto, že přes den je tady docela teplo, v noci a speciálně nad ránem vám přimrznu spoďáry k zadnici. Na dvě várky vaříme instantní nudle alias pao mien. Okukuje nás k tomu jeden zatoulaný ošklivý, ale opravdu strašně ošklivý pejsek. Kdo pamatuje Svěrkovu Gejšu, tak něco s podobně ušmudlaným rypáčkem ale navíc opelichaný. Chlapec, nebo je to fenka..? Každopadně dostává klobásku. Prvotřídní uzenina ze Sechuanu. První dva kkousky mu docela jedou, ale ten třetí už jen donese na místo a nežere. No chlapče, nejsem si jistej, jestli to ta psí slečna pro kterou to schováváš ocení. Ani pořádně nedorazím svojí porci polévky a už se startuje. Je 4:15 a naše ranní štace začíná.

6:00 – po téměř dvou hodinách a jedné zastávce už to Alex nedává. I přes obrovský odpor, strach a úzkost se musí vzdát volantu…a předat ho do rukou  mé zvrácené maličkosti 🙂 Ještě je tma. Upravuji si sedačku a zrcátka. Ready, steady, GO. Motor zařve pod nátlakem na plynový pedál. Ještě tu ručku bych mohl odbrzdit. Ztroskotal jsem na ní tehdá při prvních jízdách…tady jde o kulový, ale vypadám jak Trautenberk. Světla, svítí…ostříkovače, stříkají…stěrače, stírají…Vyrážím do chladného jitřního vzduchu. Navigace mi zastiňuje pětinu výhladu na vozovku. Druhou pětinu my sežere její odraz v okýnku. Naštěstí, pokud je vozovka rovná, mám horizont přímo v mezeře mezi navigací a jejím odrazem. No problema, takhle to odřídím. Přidává se mlha, ale ve 110, se mi nechce hledat, kde se zapínaj mlhovky. Aut jezdí stejně poskrovnu takže to kálim a jede se dál.

Číňani zásadně prdí na nějaký pravidlo levýho pruhu. Tady si každej jede kde chce a pokud potřebuje předjet, tak použije volnej pruh. Čili předjíždění zprava je normál. Jak mi je vzápětí vysvětleno, jedná se o zdejší regulejšn. V levým pruhu se může jet 90-110 a v pravým 80-100. Nevidím moc rozdíl, když mě blázni zprava předjíždějí 160kou.
Další specialitkou je blinkr, kterej zapínají pokaždý, když je někdo předjíždí. To prostě proto aby tan za nima věděl, že nespí a pojedou stále ve svým pruhu dál. Každej druhej vám pak projistotu blikne dálkový do zrcátek, aby se přesvědčil, že vnímáte a víte o tom, že vás předjíždí.
Troubení už ani neregestruju, protože tady se troubí furt a kvuli všemu. Nejčastěji v situacích, kdy si řidič není jist, co se ne vozovce stane. Osobně mi to nepřijde jako uplně blbej nápad, jen na to nejsem zvyklej…vlastně teď, po sedmi dnech, už jo.

Chvíli po svítání a 200 ujetých kilometrech se opět střídáme. Alex si ověřil, že nejsem uplně marnej řidič a navíc už budou vylézat prasátka z hnízdeček, takže by nám mohly natáhnout pořádnou pokutu.
Konec cesty už se nese ve veselém duchu. Hodnotíme, vyčítáme, vzpomínáme a jedno je jisté, nezapomeneme. Ještě skáknem na snídani a můžeme to rozpustit.

Vynikající výlet na který budu dlouho vzpomínat. Najeli jsme přes 2000 km a užili si pořádný kus legrace. Nehledě na krásy, které jsme měli možnost shlédnout a nafotit. Pokoukejte a pokochejte se taktéž na picase.

Uf, tak jsem zpět a konečně píšu na klávesnici…

Probouzím se v 7:00. Jsem docela vyděšenej. Dneska se mi zdál dost strašidelnej sen…mám dost sil a tak ho začnu zapisovat. Už se to snažím dělat njaký ten pátek. Většinu snů si nepamatuji, některé jsou tak zmatené, že nejdou převést do srozumitelné psané formy a ty co zapíšu mají velmi daleko k tomu, co se skutečně ve snu odehrálo. Slova jsou v tomhle případě silně nedostačující. Pocit, který mě dnes probudil je hodně skličující, plný úzkosti, samoty a neporozumění. Už aby byl na papíře a pryč z mojí hlavy…z mého srdce.

Na plno se probouzím teprve po půl deváté. Alex už je na nohou. Mě dostává z postele hlavně včerejší pivo. Sprintuju na záchod, ještě že jich tu mají dostatek. Slunce už ozařuje dvorek a já se těším na cestu domů. Né, že by mě to tady nebavilo, ale čisté prádlo, vlastní postel a PC po ruce mají něco do sebe. Navíc mám koupenou jízdenku na vlak, který nesmím zmeškat.

Oblíknout, vyčistit klofáky, sbalit a hurá do města. Nakoupit suvenýrky a pozřít snídani. Na tu se uchylujeme do místní nudlárny, rozuměj restaurace, ve které vaří různé druhy nudlí. Dávám si klasiku – hovězí nudle. Borec si dává pořádně na čas…….už se to nese. Chuť slušná, pálivost střední, ale jinak je to bída. Masa tak na špičku čajové lžičky a žádná zelenina. Zklamaní završuje požadavek 10 RMB. Tohle byla sprostá ranní zlodějina.

Jdem shánět suvenýry a poslat nějaký ten pohled. I přesto, že máme Old Town zmáknutý a víme kde co nakoupit, trvá nám to přes hodinu a půl. Největší zdržení se koná na poště…kdo by to jen čekal, že? Neprodávají tu samozřejmě jednotlivé pohledy, ale jen sady. Nevadilo by mi to kdybych chtěl posílat pohledů 10, ale já chci poslat 2. Spílám zdejšímu pokroucenému biznisu a všimnu si velkého nápisu nad hlavou…”Postcard monopolist”…tak odtud vítr vane. Jasně, že klucí nemusejí prodávat jednotlivě, když jsou jediní kdo prodává pohledy.

Je právě 11:30 a zlaté Suzuki Alto vyráží z Lijiangu směrem k hranicím provincie Yunnan. V plánu je dnes najet alespoň 600 km. Beru na klín meloun, co Alex koupil zatímco na nás čekal a zapínám pás.
První zastávka je na focení. Pod námi je opět úsek Yangtze a vodní elektrárna. K ní se vine asfaltka přes mnoho vrstevnic a společně s mléčnou Yangtze na dně údolí vytváří příjemnou scenérii. Jen jednu stojčičku a jedem dál.

Pořádná zastávka přichází teprve ve 13:30 na 50 km. Horské cesty ukrajují málo z kilometráže, za to hodně z nádrže. Klobásky šetříme na horší časy, ale protože je poslední den tak je hupky dupky zbaštíme. Na strmých svazích hor toho moc neroste a dřeva je poskrovnu. Na rozdělání ohně to však zcela postačuje. Upravíme ohniště tak aby vyhovovalo větrnému počasí. Za těch několik dní už jsme pěkně sehraní. Zatímco Sunnini připravuje klobásky, Alex vaří vodu na nudle. Já se starám o dřevo a Lily připravuje ohniště k zážehu. Jde nám to pěkně od ruky a tak za chvilku užíváme plodů naší práce. hmmmm…Opékaná klobáska s krekry. Nejen, že jsem jí poctivě upekl, ale taky jsem masožravec co dlouho nedostal řádný masitý sousto. Parádní výhled na zelené údolí mezi vrcholky hor a slušný žvanec. Tak přesně proto cestujeme.

Už střídám 3 CD, projeli jsme kolem náklaďáku převážejícího prasata, ale z hor jsme se zatím ještě nedostali. Stále směřujeme do Panzhihua. Navigace hlásí ještě 80 km. Slunce se sklání k obzoru a je mi jasné, že za světla se nikam nedostaneme. Moje tušení navíc podtrhuje úžasně upravená vozovka. Necelých 30 km před městem se mění v rozježděný tankodrom a rychlost nepřekročí 20 km/h. Ani ty SUVčka si to netroufnou. Stavíme na večeři. Na všech je zřetelná únava.