Holistr

Vyspal jsem se narame. Přesto, že tenhle youth hostel ma asi nejodpornejsi sociální zařízení co jsem kdy viděl a během noci se jeden borec na pokoji poblil z přemíry alkoholu(asi mel vic než dvě pivka), cejtim se svěží. Vola Alex, že uz stepuji na břehu jezera a slunce se dere zpoza hor. Mrknu na hodinky – 8:00! Předpovídaný východ slunce v této oblasti je hlášen na 7:30. Rychle na sebe nahazim oblečení, čapků foťák a letím na pláž. Akorát. Slunce právě vysila své první paprsky na klidnou hladinu jezera a já okamžitě hledám vhodnou kompozicí. Není to až tak easy, jelikož stejnou věc se rozhodlo udělat 980 čínských turistů. Alex nikde, ale není čas hledat zbytek grumpy, je čas na focení.
Nacvakano, uděláno. Volám, kde se schovávají ostatní. Alex me potkává na cestě a zatímco já se připojují na vyhlídce k devcatum, on to hasí na záchod s nákladem včerejší večeře. Odvážný to chlapík.

Jelikož situace na sociálních zařízeních nenechává chladným jen me, ale především děvčata, rozhodujeme se co dál…je nádherné ráno, slunce svítí a hřeje naše prokrehle tváře…ted je čas na procházku po pláži, rozhodnuti přijde později.

Téměř všude na břehu jezera rostou vrby. Jakmile zjistím, že na nich vyrůstají mladé proutky, neváhám ani chviličku. Jeste nikdy jsem nepletl pomlazku v únoru. Všechno je jednou poprvé. Vzpomínám na Brasovskou zoo a village park, kde jsem pletl pollazku v září. Dávám číňanům kulturní prezentaci na téma Velikonoce a pletu malou vykonavatelku me oblíbené tradice.

Dvacetiminutovka na kamenité pláži nám procistila hlavy. Dame je dohromady a vyjde z toho následující plán: najít nový hotel, najmout lodku a projet se po jezeře, případně najmout kola a obkrouzit jezero, hiking je tu možný vždycky…plan B zahrnuje cestu dál a hledání ubytování až v noci.
Checkujeme hotely, ale jejich cena je premrstena. 560 rmb za prespani je na nas moc..startujeme sportak a vyrazíme hledat hotel dál po cestě.

Nádherné počasí a clenity terén svádí k zastavkam a pořizování fotodokumentace. Na jednom z odpocivadel opsi děláme malý piknick. Balíček vlaskych ořechů od místní dívčiny, poslední zásoby ovoce a horká voda na zapiti. Kromě jídla delam kupu blbostí. Kdo by rekl, že ve třiceti bude taková prdca dělat kohouti zápasy. Bavime se královský a střídající se auta fotekchtivych turistů ani nevnimame. Bitva je nerozhodna dokud lily nestáhne sunini kalhoty:) Rána pod pas a diskvalifikace nás nemine. Soupeř to však s holým zadkem vzdává.

Děcka projíždějících rodinek na mas koukají s úžasem a se dvěma se dáváme do řeči. Holčička kolem 10 a její brácha právě krmí svoje hladova bříška instantnimy nudlemi a nedá jim to aby se nezeptali Odkud je ten bílej pan. Sunini mi to tlumočí a já s úsměvem a notnou dávkou soustředění odpovídám jie ke a dokazují svůj mandarinsky skill. To a le mask upovídané dame nestačí a začne na me chrlit záplavu dalších otázek…nejlepší příležitost na procviceni cinstiny, kterou jsem doposud dostal. Zkouším skoro všechno co jsem si zapsal a můj assassini notysek plesa nad svou užitečností. Žádná romance však netrvá věčně a tak dávám me čínské kamarádce sbohem a naviděnou – samozřejmě čínsky 😉

Další zastávka je na skutečně jídlo. Ale to vám nápisů až po obědě. Právě stavíme v horké vesničce a snad něco ulovime.

Sent from my HTC Desire VT

Sakraprace, keby to aspoň ti cikáni slavili najednou. Vstávat v pet třicet kvůli tomu že nějakej bambula ma posunuty hodinky…zavírám okno a jdu zase spat.

Sedm třicet. Rani ptace dál doskace, přesně tohohle hesla jsem se v osm konečně vykopal z postele. Zatímco bušení delobuchu už je v nenávratnu, já se na rychlovku balim a hazim do baglu všechnu serepeticky. At je to jak chce komerční, přespavani v hostelu/hotelu ma svoje výhody. Nabitý mobil, nabity foťák a pohodlná postel společně s teplou, soukromou a čistou sprchou je fajn.

Odjezd byl naplánován na osmou hodinu, ale shánění snídaně a dámska výprava se trochu protahlo, takže nakonec jsem ještě čekal. Nebylo to však úplně marne. Nachytal jsem nádherné fotky svítání nad panzhihua. Je devět a konečně sedíme v autě. Vypadá to na velmi slunecny den. Zastavujeme…vlastně nezastavujeme, my se toho policajta ptáme za jízdy! Jednoducha logika. Kdo by mohl vědět kudy se vydat směr lu gu lake, hele policajt. Kupodivu nas rovnou nestaví a nepali nám pokutu jak svina, nýbrž zpomaluje a je na ném vyset jak přemýšlí. Posílá nás do kopce směrem na západ. Coz je fajn protože nám sluníčko svítí do zad. Kousek za městem me Alex žádá abych vystřídal za volantem. Skryvam svou radost a se stoickym klidem rikam: ” if you want”…zasednu a užívám si pocit jízdy v cine. Male alto je taková pojizdna nákupní taska, ale ma to pedály a žádnej automat. Řezu zatáčky v ostrém stoupání a dávám bacha. Kilometry moc rychle neubihaji, za to převýšení se mění dramatický. Odhaluje se nám pohled dolů do údolí a je to nádhera. Začínáme stavět abychom nacvakali fotky. Alex doufal, že si trochu odpočine, ale svůj boj s uzkosti o zlatavou pojizdnou rakvicku prohrava po dvaceti minutach a druhé zastávce na focení. Sakra to jsem tak spatnej ridic?! No nic, měníme  pozice a ja se odebíram na sedadlo spolujezdce. Asi je to tak lepší, stejně nemám čínský řidičák a mohlo by to dopadnout špatně.

Cesta je umorna a dlouhá. Vyne se ubocím skal, lemována jest ryžovými policky, rozestavenymi hotely a příležitostně vesnicí. Čas si kratime zpěvem, hraním slovních her a hovorem na nejroztodivnesi témata.

Po druhé hodině stavíme na oběd v jedné z horských vesniček. Mr. Hunger se slečnou žízní nás dostaly a tak se na ten první den v roce hada sažíme urvat něco k jídlu. Tradičně hulakame z auta na lidí abychom se dobrali nějakých kompaktních živin. Druhý typek už nás skeruje sparavne a sedíme v restaurace. Zatimco me si všichni fotí, alex a sunini objednáváji, tak Lily lozi po kuchyni. A to je chyba. Jak je tady v zemi středu zvykem, kuchaři se do kuchyně neleze. To vas pak taky pěkně rychle může přejít chuť. Co naplat, Lily nebude, tak to sdlabu ja. Jako správný Čech si taky, vzhledem k tomu, že řídit už nebudu, dávám též tekutý chléb národa našeho. Respektive cinske skoropivo.

Dlabanec je super, ale musíme dál. Odpolední cesta je o poznání horší. Sama nerovnost a popadane kameny nás vehementně zdržují. Nehledě na bezohlednost zdejších řidičů, cesta ju už tak velmi nebezpečná.

17:00 – Dál se nejede. Před námi je to co zbylo z mostu pres drobnou horskou ricku. Hromada hlíny a spadaneho kamení z tohoto místa vytvořili neprujezdny bod. Když stavíme pres tim nadelenim, opravdu se bojíme, že to dál nepůjde. Když, ale vystoupime tak je jasné, že ta ostatní auta co nás predjela to musela nekudy objet. Dochází mi proc tu téměř všichni jezdí suvckem. Raději všichni vystupujem a necháme Aleše T to přejede sam. My hopkame po zničeném mostku. Na druhé straně už nás vita motorkarsky farmář/ farmarsky motorkar. V hrejivem zapadu slunce si dava siestu. Jeho kolega leží opodál v trávě. Ptáme se jal daleko to je ještě k jezeru a jestli je cesta ve stejném stavu I v dalším úseku.  Ujišťuje nas, že je to mnohem lepsi. Dame se s ním do řeči a  Uděláme si rovnou zachodovou pauzu . Borci si nedávají siestu jak isle se domnívali, ale přetrhl se jim řetěz a čekají až jim z vesnice přijde někdo pomoct. Lezernost a klid se kterým si Uzivaji tuhle nepříjemnost bych chtěl taky ovládat. Nafotil jsem si jeho motorku a vyrazíme dál.

Farkarkar bud kecál a nebo ma jednoduše jiný standard, protože p poslední úsek cesty nám trval další 2 hodiny. Do resortu lu gu lake se dostáváme pri západu slunce. Vyuzivame nás mladistvý vzhled a studentské Id abysme se dostali dovnitř za polovic. Mimochodem všem je pres třicet, a já jsem tu nejmladší:)

Západ slunce sice nestihame, ale za to pozorujeme úžasnou hvězdnou oblohu při noční procházce. Ráno chceme chytnout východ slunce…takže papa pála zase příště.

Sent from my HTC Desire VT

Tak jsme právě prejeli z provincie Sichuan do provincie Yunan. Projizdka pres horské cesty ve výšce téměř 3 km byla osvěžující.

Jak jsem psal. Když jsme dojeli do města Xichang měli jsme za sebou 300 km a k hranici provincie jsme se moc nepriblizi. Ted za sebou mame 600.

V Xichangu nahanime restauraci. Je poslední den roku draka a tak je téměř vše zavřené. Lidi se rozjeli za příbuznými ve všech koutech země a své živnosti ponechaly zavřené. Ještě vyzvednout Vivian, další spolužačku a můžeme pokračovat v hledání. Ve finale papkame hovězí nudle a masové knedlicky v restauraci u autobusaku. Nic moc, ape za tech 60 rmb jsme se najedli vsichni.

Zatímco my do sebe ladujeme nudle, Vivien ukecava místní pouliční prodavačku aby ji dala kilo jahod za výhodnější cenu. Ano, v tomhle kraji už jim letos vyrostli jahody. Cumim na to jak stredoevropan v cine. Vyhadano, Zváženo a my si můžeme pochutnat na sladkých jahodach. Vynikající dezert.

Yi minorita žije kolem jezera qong hai od nepaměti. Zajímavé na něm je, že se jmenuje moře. Je opravdu obrovské. Na pořádnou procházku není čas a tak zkoušíme vyjednat kola. Bohužel půjčovna za 30 minut zavírá. Vydáváme se tedy ke klidné hladině po svých. Na odpočívadle na břehu se nachází, snad jako u každého jezera, sochy všech zvířat čínského horoskopu. Pořádně si zapozujeme jak se zvířaty tak s jezerem. Modeliny hadr:)

17:00 – po obědě jsem v autě trochu zabral. Možná trochu vic. Nacházíme se poblíž města Panzhihua kousek od hranice provincie. Terén je poměrně hornaty a zatímco prejizdime horní tok Yangtze, slunce se noří do vysokých štítu. Probouzim se akorát ve chvily kdy mijime autorizovaného distributora ŠKODA auto. Zalil me pocit národní hrdosti.

Sent from my HTC Desire VT